Vlakem velikonočním Holandskem

Chcete-li opravdu poznat Holandsko, jednu z nizozemských provincií, volte rozhodně cestu pohodlnými, čistými a rychlými vlaky. Ideální je z Čech doletět na letiště Schiphol na jižním okraji Amsterdamu a odtud přímo po kolejích vyrazit poznávat jarem provoněnou zemi. Drtivá většina naší cesty se přitom odehraje pod úrovní mořské hladiny, což ostatně napovídá i oficiální název této země – Nizozemí.Krajina je tu rovná jako deska stolu, protkaná spoustou větších i menších kanálů, které zdejší úrodnou půdu rozřezávají do pravidelných obrazců. Takto vzniklé lány místní Holanďan často osadil hovězím dobytkem. Ten je tu ovšem stále vzácnější, když bruselští úředníci přitvrzují v boji proti uvolňování uhlíku z lidské činnosti. Kravské trávení způsobuje některým trápení. Což je ovšem pro turistu škoda, protože kravičky na sytě zeleném pozadí působí nesmírně idylicky. Mnoho polností však obsadily nekonečné různobarevné lány nádherně rozkvetlých tulipánů. Jak nezvyklý pohled pro našince, zvyklého na žluť řepky. Právě kvůli nim se sem vyplatí zajet na jaře. Holanďané jsou mistry v jejich pěstování. Klobouk dolů. Holandská pole rozehrávají všechny barvy, mnohdy vyloženě křiklavými tóny. Žluté, sytě růžové, tmavě fialové nebo jen bílé květy tu naráz rozkvetou, aby nasytilo hladové oko kolemjdoucích. A po odkvětu je nemilosrdně pokosí kombajny, protože to nejvzácnější, co jde prodat, se nachází v podzemí. Cibulky se rozletí do celého světa. Také málokterý z turistů tomuto lákadlu odolá. Obchodů s nimi na cestě potkáváme hned několik. Dokonce i v odletové hale, kde obchod s těmito výpěstky působí až nepatřičně. Na druhou stranu je to vlastně osvěžující, když mezi galeriemi s parfémy, alkoholem a čokoládou objevujeme tyto vysušené posly jara, aby zase vzešly příští rok.

Co Holanďan, to obchodník

Příslušníci nejvyššího národa Evropy vynikají ve dvou směrech, které se opravdu dobře doplňují do ideálního profilu obchodníka. Správný Holanďan umí prodat fakticky všechno, na co si vzpomene, od cetek až po nemovitosti. Ne nadarmo v každém městě nalézáme historické objekty burz, ať už na obilí, kakao, květiny, koření, místními mlýny pomletou mouku, výborné tvrdé sýry nebo surové diamanty. Druhou pozoruhodnou vlastností tuzemců je spořivost až šetrnost. Bohužel mnohdy na úkor kupujících, tedy obzvláště turistů. Zejména je to patrné v Amsterdamu. Šetří tu doslova se vším, třeba i prostorem. Provozovny některých restaurací jsou tu vskutku velmi malé. V některých restauracích historických měšťanských domů, úzkých kvůli nižším daním, se sotva otočíme s malým batůžkem na zádech, aniž bychom sedícím návštěvníkům neshodili pití z malých stolečků. Voda je tu dražší než pivo nebo limonáda. A nečekejte, že jí dostanete více. Opak je pravdou. Snad to pramení z dávného, prý již pozdně středověkého zvyku nadměrného pití alkoholických nápojů, zejména piva a vína. Voda tu totiž v dobách pionýrských námořních výprav za obchodem tradičně nebyla ani chutná, ani bezpečná k pití. I kvůli tomu můžete v holandských muzeích objevit pěknou řádku obrazů s pijáky a hospodskými scénami.

Kromě pijáckých scének ovšem v Říšském muzeu (Rijskmuseum) ukazují nejroztodivnější skleněné ale také tradiční kameninové pohárky, které sloužily k nejrůznějším společenským hrám, jejichž pravidla nemilosrdně spolkla historie, takže o nich dnes již mnoho nevíme. Sklo a delftská fajáns tak přežily lidskou paměť, obzvláště často zatěžovanou alkoholem. Fascinuje nás tak zjištění, že v polohách pod hladinou moře se již poměrně dávno pilo už od útlého rána. Že by věčný strach ze zaplavení domovů? Líh jednoduše dezinfikoval a udržoval na rozdíl od kontaminované vody v provozuschopném stavu. Ovšemže se to ovšem nesmělo přehánět. A tak asi nepřekvapí, že v dobách raného novověku bývalo jen v samotném městě Delftu téměř 150 právovárečných domů. Minipivovar na každém rohu! Zároveň prostředek úspory samovýrobce, ovšem také zdroj příležitostného výdělku. Tedy hned dva v jednom…

Obchodní talent holandské populace vedl k neuvěřitelnému pokroku, jehož dosáhla v 16. a 17. století, když její Východoindická a Západoindická společnost dobyly světové oceány a ovládl světový obchod s kořením i čínským porcelánem. Jejich faktorie doslova obestoupily svět od Číny a Afriky až po obě Ameriky. Nebyl to nikdo jiný než holandští protestanté, kdo založil New York, který se původně nazýval Novým Amsterdamem a jehož jedna čtvrť dosud nese název holandského města Haarlemu. Dodnes po celém světě z této slavné doby nacházíme zbytky koloniální přítomnosti této malé, leč velmi ekonomicky obratné evropské země, ať již hovoříme o Jávě, Surinamu, Arubě nebo Curaçau. Obchodní duch, doslova prodchnutý až asketickou skromností vycházející z presbyteriánského náboženského učení, na nás dýchá z každého domu. Ať je to barokní cihlová stavba z hloubi 17. století, nebo moderní činžovní dům, pokaždé vás rozměrná okna bez závěsů, záclon či jiného stínění doslova vyzvou, abyste nahlédli do jejich soukromí. Vůbec zdejší okna vynikají až nepatřičnou velikostí v poměru k  úzkým domům. Zatímco u nás si bedlivě až úzkostlivě střežíme soukromí třeba žaluziemi, tady nic takového nehledejte. Okna jsou výlohami holandské duše. Demonstracemi úplné čistoty. Opačný přístup totiž budí pochybnosti, klade otázky a pěstuje podezření, že se snad mimo veřejná prostranství nechováte ctnostně, jak přikazuje Nový zákon.

Ne všechna okna tak ovšem v Holandsku vypadají! Podezíravost se tak i tady upíná směrem k imigrantům. Ve vzduchu tu nad jejich zahalenými okny visí otazníky, obavy a v krajních případech až xenofobie. V nejkosmopolitnějším holandském městě Rotterdamu už se poměr rodilých Nizozemců a přistěhovalců otočil ve prospěch těch druhých, kteří svá okna proti všem tradicím vyplňují třeba palestinskými vlajkami. V největším evropském přístavu se nám navíc nevyhnula masivní propalestinská demonstrace hřmících davů. Přiznám se, že to nebyl úplně příjemný pocit být náhle obklopen naléhavě pokřikujícím davem se zcela odlišnými kulturními i jazykovými kořeny, naléhavě se domáhajícího jiného zacházení.

V největším nizozemském muzeu umění

Jiné mravy musí snášet také každý, kdo se rozhodl pro návštěvu ikonického muzea, které stojí na okraji historického jádra Amsterdamu a jež se nazývá Říšským muzeem (Rijksmuseum). Základ zdejší úžasné umělecké sbírky položila domácí oranžsko-nasavská dynastie, byť tak trochu nechtěně. Když totiž Evropu postihly napoleonské války, otřásl se také stále ještě poměrně mladý a progresivní nizozemský královský trůn. Nejprve monarchii svrhla Batavská republika, aby byla vzápětí zrestaurována monarchie, ovšem tentokrát v čele s Napoleonovým bratrem Ludvíkem. Jeho portrét v životní velikosti nikoliv náhodou nacházíme přímo ve sbírkách muzea. Prosvětluje jej až nadpozemské světlo, dodávající mu patřičnou auru nedotknutelnosti. Vlastně i díky němu došlo k zabavení a pozdějšímu prvnímu veřejnému vystavení někdejších královských uměleckých sbírek. Obdiv již při otevření v roce 1800 budila naprosto úchvatná díla holandských malířů – Franze Halse, neokoukatelného Jana Vermeera van Delfta, ale také nesmírně plodného Rembrandta van Rijna. V čem ale spočívá ona jinakost mravů, na něž si musí každý návštěvník muzea zvyknout? Zaprvé, nehledejte tu pokladnu. Žádnou tu totiž nemají. Lístky si tak musíte obstarat takříkajíc virtuálně, tedy přes e-shop muzea na internetu. Spolu se vstupenkou vám vyhradí i čas vstupu, který si můžete zvolit v závislosti na naplněnosti muzea. Zadruhé, nejlepší umělecké kusy hledejte až ve druhém, čili podstřešním podlaží rozlehlé budovy. Právě tam se nachází Síň slávy s těmi nejlepšími kusy, které zde můžete spatřit. Narazíte tu na Vermeerovu Mlékařku, z níž doslova vyzařuje venkovská idylka, nebo rozměrnou Rembrandtovu Noční hlídku. Docela nás v souvislosti s těmito malíři překvapuje, že nežili úplně dlouhý život. Zejména Jan Vermeer se dožil pouhých 43 let, ačkoli po sobě stačil zanechat 11 dětí! Snad i kvůli jejich obživě se poměrně zadlužil. Zemřel, obtížen starostmi o potomstvo, zanechav po sobě jen pár desítek mimořádně kvalitních děl, která ovšem k jeho škodě docenila až následující staletí.

Zatřetí však v útrobách tohoto uměleckého svatostánku platí, že si musíte dávat pozor. Obzvláště pak tehdy, nacházíte-li se v pohledově atraktivnějších místech v blízkosti slavných děl. Intimní prostor vám totiž pravidelně narušují turisté z Dálného Východu, v horším případě formovaní do organizovaných útvarů, které nesnesou žádná narušení. Skupinoví účastníci se přibližují tiše i se svými fotoaparáty a nastraženými mobily, lačně větříc snadno dostupnou kořist. Protože nevynikají výškou, kradmo vás obejdou v úsilí o nejlepší výhled. Je jim naprosto jedno, jestli už tu stojí někdo jiný a za pokynů průvodce, který jim našeptává přímo do ucha, se doslova proderou až do první řady. Tradiční zdvořilost a zdrženlivost je třeba vyměnit za rozhodné zaujetí pozice a neústupnost. Jinak stojíte opodál, vytlačeni bujícím davem bezohledných Orientálců. Slepota jejich virtuálně řízeného světa jim ostatně ani nedovoluje vykročit z vymezených limitů. Konkurent je jednoduše vytlačen a na hlavu poražen davem.

Ve sbírkách Říšského muzea nenajdete ovšem zdaleka jenom obrazy. V přízemí rozložité budovy vystavují též věrné modely zmenšenin skutečných lodí. Vyráběli je tesaři obvykle spolu se stavbou skutečných námořních velikánů v proslulých holandských docích. Holanďané však vynikali i ve výrobě skla nebo ve stříbrnictví, o čemž se můžete přesvědčit v četných přízemních prostorách. Expozice je tu komponována v ostrém kontrastu s nedostatkem světla a tmavou výmalbou zdí a stropů. Spolu s bodovým osvětlením tak jednotlivé objekty tím lépe vynikají nejen jako celky, ale i v drobných detailech. Obzvláště slavnou je tu však unikátní sbírka delftské fajánse a porcelánu z královské manufaktury. Tento křehčí souputník ve své době draze dováženého čínského porcelánu se tu zachoval v neuvěřitelně pestré variaci tvarů a účelů od nástěnných obrazů, obkladů krbů až po ptačí klece, vykuřovadla, umyvadla i s nádržkami až po mnohoposchoďové pagodové vázy pro jednotlivé tulipány. Fajáns z Delftu ve své době vlastně představovala levnější náhražku čínského bílého zlata, které se odtud rozváželo do celé Evropy jako nejluxusnější zboží. Kameninové výrobky se také místní snažili co nejvíce přiblížit čínskému importu, a tak malíři volili nejen modrobílý dekor, ale také orientální motivy draků i malých chrámů se zprohýbanými střechami. Také dnes jde delftská produkce z tradiční manufaktury (Royal Delft) dobře na odbyt, nicméně je třeba kvůli němu sáhnout poměrně hluboko do kapsy. Natož pak v případě, že byste v některém z mnohých amsterdamských starožitnictví chtěli zakoupit starší kus. Křehká kamenina je totiž považována za vzácnost, a tak není výjimkou, že menší vázička na tulipány vás vyjde klidně na osm set tisíc korun!

Dokonalost holandského nábytkářství pro změnu dokládají vystavené sekretáře i stoly s bohatými dřevořezbami i rozvilinovým dekorem nejrůznějších inkrustací. Jedná se o složitou techniku vkládání drahých kamenů, stříbra, slonoviny i želvoviny do složitých ornamentů mnoha rozličných barev i struktur. Tyto kousky byly oblíbeny zejména v období rokoka na samém konci osmnáctého století.

Obdivuhodná je ovšem i samotná budova Říšského muzea od architekta Petera Cuyperse. Stavěla se tu od roku 1876 plných devět let. Nejlepší umělecko-historické sbírky v zemi si tuto úctyhodnou stavbu se zvýšenou centrální částí se čtveřicí hranolových věží opravdu zaslouží. Moderní architektonické přístupy nicméně velmi zdárně propojily dvě stovky výstavních sálů se současným přístupem k interiérovému ztvárnění expozic. Historizující cihlové fasády přehlcené dekorem a prosvětlené rozměrnými vitrážovými okny uvádějí tento mamutí objekt do přilehlých zahrad a pokračujícího zeleného pásu, který se odtud směrem z města táhne kolem dalších muzeí až ke Koncertnímu sálu (Koncertgebouw). Zahrady zkrášlují nekonečné záhony rozkvetlých tulipánů i narcisů. Jaro se tu jednoduše předvádí ve všech barvách a ostré barevné kontrasty se svěží zelení dokáží prosvětlit jinak zakaboněný den.

Po pravé straně se do parku vkrádá moderní kruhová prosklená budova japonského architekta Kurosawy – Van Goghovo muzeum. Zbudoval ji tu kvůli rozšíření expozic největší sbírky malířského umu Vincenta van Gogha, dalšího talentovaného Holanďana. Ačkoliv pár jeho obrazů má i Říšské muzeum, podstatnou část jeho tvorby, včetně Jedlíků brambor, Slunečnic či vlastních autorových autoportrétů tu schraňují jako největší holandský poklad. Bohužel je také poměrně těžké se do muzea dostat. Nám se to přes veškerou snahu nepodařilo. Kamenem úrazu je ovšem systém dálkového prodeje poměrně drahých vstupenek, které jsou ještě podle časů vstupu, resp. dalších parametrů podle neznámého algoritmu přepočítávány a zatěžovány různými neprůhlednými přirážkami. Tak dlouho jsme spekulovali, až se cena lístku pro nás zcela nepochopitelně vyšplhala na 11 tisíc korun… Tak jsme si budovu prohlédli alespoň zvenčí. Goghovy dvě stovky maleb i písemná pozůstalost tak zůstaly našim očím skryty.

Projížďkou lodí po amsterdamských grachtech

Když už je člověk jednou v Amsterdamu, měl by se patřičně napojit na zdejší všudypřítomný živel, tedy vodu. Slouží tady jako spoutaný služebník pro vodní taxíky, ale také k turistickým projížďkám typickými nízkými loděmi s prosklenými stropy. Ty jsou místním vynálezem. Byly vyrobeny na míru úzkým kanálům v kombinaci s nízkými mostky. Po prohlídce muzeí taková projížďka rozhodně pobaví, byť loďmi jsou kanály doslova posety. Nejlépe z vodní hladiny ovšem turista pozná skutečnou tvář města tak, jak ji poznávali již generace našich praotců, když do bezpečného a technicky dokonalého systému stavidel a pravidelné sítě vodních cest parkovali své obchodní lodě. Však se také kolem kanálů, místními nazývanými grachty, také vyrojilo mnoho skladištních budov s pěknými stupňovitými štíty z režného cihlového zdiva. Vodní síť obklopující v soustředných kruzích jádro města je geniálně propojena stavidly, která ji spojují s přiléhajícími vodami Severního moře. Z města tak dělá útočiště i obchodní příležitost pro šikovné obchodníky. Ačkoliv tu zdaleka nejsme sami, kdo touží po plavbě zkrocenými vodami tohoto technického zázraku, neváháme ani minutu a s velmi šikovným kormidelníkem obdivujeme pravou tvář jednoho ze dvou hlavních měst dnešního království.

Kanály jsou bezvadně udržované a náš kapitán zvládá s touto obrovskou lodí naprosto neuvěřitelné manévry. Chirurgicky přesně s ní otáčí na místě v pravém úhlu mezi dvěma nízkými mosty. Kdyby nebylo poněkud dotěrného chlapečka za našimi zády, tak by byl náš prožitek prost veškerých vad. Vzhlížíme ke sloupoví reprezentativního vstupu do rezidence amsterdamského primátora nebo k řadám barokních měšťanských domů, které se svou podobou značně odlišují od tuzemských protějšků. Asketicky postrádají omítky a nechávají vyniknout cihlovému zdivu. Jen kolem oken, portálů či ve štítech také Holanďan upustí nějaký ten peníz, aby je vyzdobil plastickými bělavými štuky. Tak i tady nakonec narážíme na trochu rozmařilé hravosti, tolik kontroverzní pro tento všestranně šetrný národ.

Z lodi pokračujeme pěšmo, abychom obdivovali umění místních řidičů, kteří svá vozidla statečně parkují do malých parkovacích zálivů přímo na hranách vodních cest. Je nám záhadou, jak se řidič dostane ze zaparkovaného vozu, když z jeho dveří se vstupuje přímo do studených vod grachtu. Odpovědí je buď prolézáním přes spolujezdce, anebo tu vymysleli taková malá auta pro jednoho, z něhož vedou na obě strany dveře. Tak si můžete vybrat, jestli dneska vystoupíte pravými, nebo levými dveřmi… Vydlážděné ulice města nejsou nijak široké, a protože obyvatelům nezbylo moc místa pro zakládání vlastních zahrad, rozhodli se tu a tam pár dlažebních kostek před svými domy odstranit a osadit je pár cibulkami květin, maceškami a petrklíči. Pokud tedy zvolíte cestu po vlastní ose, počítejte, že se tak uličky stávají ještě o to užšími. Celkově však město působí lehce špinavě, či spíše zašle, což je dáno i jeho otevřenou povahou se spoustou přiznaných hříchů ve veřejném prostoru, zahrnujících prostituci, hazard i konzumaci lehkých drog. Je to daň nezvykle otevřené podnikatelské svobody těžící do značné míry jen z lidských slabostí.

Zároveň je ovšem skoro nemožné na ulici jen tak minout zdejší typickou laskominu, která se nazývá stroopwafels. Oproti vysokým a měkkým belgickým vaflím je jejich holandský protějšek poměrně odlišný. Kruhové tvrdé sušenky jsou poměrně nízké a navzájem slepené karamelem. Výsledný produkt se napůl máčí v čokoládě a sype čímkoliv, co preferujete – oříšky, jahodami, malinami, bonbóny a různobarevnými jedlými konfetami či miniaturními marshmallows. Komu chutná sladké, přijde si tu opravdu na své. Pouliční dezert je totiž až náramně sladký, či snad až přeslazený. V okolí jeho prodejen se to jen hemží lapenými turisty, zapatlanými od vytékajícího karamelu i tající čokoládové polevy. Je vskutku těžké se při pojídání této dobroty neušpinit, když jeden ubrousek, který k ní dostanete, rozhodně nestačí…

 Vstříc univerzitnímu Leidenu

Něco málo přes půlhodinu trvá cesta vlakem do Leidenu, poklidného města, které do určité míry působí jako určitá zmenšenina Amsterdamu. Alespoň co se týká dokonale vystavěné a staletími prověřené sítě vodních kanálů, jimiž je historické jádro města doslova protkáno. Vše tu však působí menší, přizpůsobenější lidskému měřítku, což je opravdu příjemné. Občas se tu také setkáváme s veřejnou zelení, která nám v jádru hlavního města přece jen trochu chyběla. I když třeba park de Werff  v jižním cípu někdejší leidenské citadely tu vznikl za poněkud dramatických okolností. Vlastně svým způsobem nuceně. Stál totiž život 200 lidí a bydlení v rozsahu 2 tisíc domů, protože v roce 1807 na přilehlém kanálu explodovala nákladní loď, vezoucí 17,5 tuny střelného prachu. Neopatrná manipulace s výbušninami tak paradoxně uvolnila prostor pro park jako věčnou vzpomínku na nebohé oběti této nešťastné náhody. Kvůli smuteční tryzně město poctil svoji návštěvou i tehdejší nizozemský král Ludvík, bratr Velkého Korsičana Napoleona Bonaparta, který ho také předtím na trůn dosadil.

Leiden býval nedobytnou pevností, která sehrála naprosto zásadní roli v nizozemské válce za nezávislost. Ve druhé polovině šestnáctého století se tu Holanďané hrdinně bránili proti španělským vojskům, která dotírala na městské hradby. Otevření stavidel a následné zaplavení města ovšem zabránilo nejhoršímu a Španělé museli s nepořízenou odtáhnout pryč. Město tento nebývalý úspěch oslavilo a tehdejší místokrál Vilém I. Oranžský prý dal Leideňanům vybrat, jestli chtějí osvobodit od daní, nebo založit univerzitu. Světe div se, ale místní zvolili cestu vzdělání, a tak tu v roce 1575 vznikla úplně první nizozemská univerzita. Brzy k ní přibyla také nejstarší botanická zahrada, která podle tehdejšího vkusu dostala latinský název Hortus botanicus.

Je přístupná dodnes na jihovýchodní straně města i spolu s univerzitní astronomickou observatoří i rozkvetlými impozantními amarylkami ve sklenících. Procházka podloubími historických budov někdejšího kláštera dominikánek vyzývá k návštěvě. Jako všechny budovy v jádru města jej obklopuje všudypřítomná voda v četných kanálech. Tichá zákoutí brzkého rána, zalitá ostrým, ale stále ještě chladným jarním sluncem působí téměř rajsky. Klidné ševelení svěží zeleně, sotva vyklubané po nevlídné zimě doplňují drobné cihlové domečky s okenicemi, prejzovými střechami a rozvalenými kočkami v oknech i dveřích dělají z tohoto místa nevídanou idylku. Kdysi se tu procházel i mladý Albert Einstein, který tu začínal svou kariéru. Ostatně přírodní vědy jsou doménou této vzdělávací instituce dodnes.

Ze samotné vojenské minulosti leidenské pevnosti toho opravdu mnoho nezbylo, a to právě i díky rozrůstání univerzity, která svým hodnocením patří mezi nejlepší na světě. Dnes tu denně studuje přes 32 tisíc studentů. Jejich ubikace prostupují město v mnoha koutech. Nonšalantní studentský život překypuje z malých domků na někdejších městských hradbách přímo do úzkých dlážděných ulic jádra města. Na ulicích se hovoří, sportuje, pojídá jídlo i pije s kamarády. Visí tu vyprané prádlo a postávají zdánlivě rozházené židle. Jak živě tak působí toto historické jádro ve srovnání s některými jinými městy, z nichž život kvůli turismu nenávratně zmizel. Kdo se však chce seznámit s posledními zbytečky obranných prvků městského opevnění, toho lze nasměrovat k Západní bráně (Morspoort), která však není ani nijak zvlášť rozměrná, a dokonce ani nebudí hrůzu. Nevysoká věž s kouskem hradby a pruhovanou výzdobou fasád již nikoho neohrožuje. Obdobně působí i někdejší hrad de Burgh. Ten je zdaleka nejstarším svědkem minulosti města. Svým vznikem spadá do hloubi 11. století, kdy na umělém pahorku vzniklo první kruhové opevnění, chránící první osadníky před mořským příbojem. Návrší poskytuje neuvěřitelně pěkný výhled na většinu historického jádra města, jež je obehnáno prstencově pravidelným vodním kanálem po linii dávno zaniklých hradeb. Můžete se tu projít po ochozu s cimbuřím a věnovat pár prchavých okamžiků dokonale rovné krajině.

Městem protéká jedno z ramen delty Rýna, které se nazývá Starým a Novým Rýnem a stéká se právě pod torzem leidenského hradu. Na dohled od soutoku, obtěžkaném na hladině řadou plovoucích zahrádek místních restaurací a barů, vyrůstá impozantní objekt mnohokrát rozšiřované renesanční radnice z druhé poloviny 16. století. Její protáhlé průčelí předstupuje okázalé dvouramenné schodiště a završuje vysokánská věž. Interiér však nezapře silný vliv čisté formy funkcionalismu první poloviny minulého století. Jak překvapující kontrast ornamentálně přebujelého exteriéru a účelně uspořádaných interiérů.

Bydlíme v nevelkém penzionu, který obsadil dva pitoreskní cihlové domy se stupňovitými gotickými štíty v sousedství stále ještě katolické kaple sv. Jakuba. Na rozdíl od protestantských kostelů, které jen málokdy nacházíme otevřené, je tato kaple běžně přístupná. Náš pokoj je patrně bývalou kuchyní jednoho z měšťanských domů, protože v sousedství postele se vyjímá konzola někdejšího otevřeného ohniště. Překvapí však sociální vybavení. Opravdu jsme nečekali, že tu zůstane zachován široký malovaný záchod s poctivým dřevěným prkénkem a horním splachováním. Na oko více nežli pěkné, zážitek z jeho použití ovšem trochu kalí nebývalý rámus, který doprovází samotné spláchnutí, ale i následné doplnění poměrně velké nádržky. Holandská úspornost dovedená do dokonalosti s přívlastkem butikového ubytování…

Leidenu, někdejšímu centru holandského soukenictví a tiskařství, ovšem dominuje trojice zajímavých kostelů. Dva z nich jsou v samotném středu města a velebí nizozemskou gotiku. Vysoké kostelní lodě otevírají a naše poměry nebývale velká složená lomená okna, jimiž do interiéru vstupuje opravdu hodně světla. Již ze 13. století pochází kostel sv. Petra. Místo kaplí je však kolem dokola pro úsporu místa doslova oblepen měšťanskými domky i chudobincem zvaným Petershof. Křížový půdorys svatyně dominuje centru města a jen na skok od něj narážíme na Latinskou školu z konce 16. století, kterou od svých šesti let navštěvoval nadaný synek místního mlynáře van Rijna. Talentovaný chlapec, kterého známe pod jeho křestním jménem Rembrandt, se tu totiž narodil, aby vyrostl v jednoho z největších a nejplodnějších malířů nizozemského raného baroka. Holandský kostel z 15. století je o trochu mladší, ale svými rozměry i věží hravě předčí již tak výrazný svatopetrský protějšek. Poslední ze tří hlavních svatyň se nachází v severní polovině města. Má úplně jiné vzezření a prostý sálový interiér. Vznikla teprve v polovině 17. století, a to jako první kostel svého druhu. Po proběhlé reformaci byl totiž vystavěn jako úplně první modlitebna reformované holandské církve. V průčelí má hranolovou věž a mohutný sloupový portikus s trojúhelníkovým štítem, poukazujícím na čistotu antických chrámových vzorů. Jako jeden z mála na naší cestě je otevřen veřejnosti, a tak i my nahlédneme do jeho prostých, leč náramně světlých prostor.

Zažít královský Delft

Do Delftu se dá z druhého hlavního města – Den Haagu – zajet tramvají, my ovšem volíme pokračování cesty vlakem. Kolejová doprava je v Holandsku mimořádně příjemná. Dochvilná, čistá, pohodlná a dopraví vás přímo do historických center jedné z nejurbanizovanějších zemí světa. Navíc vlaky jezdí každou chvilku, prakticky každých deset minut a koupení jízdenky v automatu nevyžaduje žádné rozsáhlé studování manuálů či zběsilé stlačování tlačítek přes labyrint různých dílčích voleb. Obsluha je intuitivní a prostá jako celé Holandsko.

Královská nekropole a někdejší hlavní sídlo dodnes vládnoucí oranžsko-nasavské dynastie nás vítá krásným slunečným ránem. Ulice jsou liduprázdné, ačkoliv město je prý druhou nejoblíbenější turistickou destinací v Nizozemsku. Snad prý kvůli blízkosti letiště. Na turisty je ovšem asi ještě brzy, a tak se po svých vypravujeme ztichlými uličkami k historickému jádru. Cestu nám pro Holandsko typicky přehrazuje hned několik vodních kanálů. Byť jich není tolik jako v Amsterdamu nebo Leidenu. Čím se více blížíme k hlavnímu náměstí, tím architektura kolem nás stárne. Směrem od supermoderní haly železničního nádraží, vedle níž se krčí červená cihlová budova původní železniční stanice, se domy výrazně mění. Tak nějak zmenšují do úzkých forem s vysokými stupňovitými i volutovými štíty. Vyvrcholení přichází na prostorném hlavním náměstí. Jemu dominuje skvělá budova původně gotické radnice s hranolovou věží (Stadhuis). Jejích fasád se ovšem počátkem 17. století dotkla zručná ruka otce a syna de Keyserů, aby alespoň její hlavní průčelí proměnil v manýristickém duchu s velkými dělenými okny s červenými okenicemi, složitým členěním i mohutným štítem. Naproti radnici se pak zvedá štíhlá věž Nového kostela (Niewe Kerk). Právě pod jeho kněžiště jsou po staletí ukládány ostatky příslušníky holandské hraběcí a později nizozemské královské rodiny. Ve veřejnosti nepřístupných prostorách podzemní krypty tu leží již 40 korunovaných hlav. Pokud si zaplatíte nevelké vstupné, můžete se podívat do obou hlavních protestantských kostelů v centru města. Na holandské poměry se to rovná zázraku, protože otevřený protestantský kostel aby o Velikonocích pohledal… Návštěva kostelního interiéru stavby z přelomu 14. a 15. století se opravdu vyplatí. Nad celou kryptou vyrůstá skvostné mramorové mauzoleum nizozemského hrdiny a velkého bojovníka proti španělské nadvládě, prince Viléma I. Oranžského. Ohromný kamenný baldachýn zakrývá ležící princovo tělo s psíkem, který mu leží u nohou, vše v životní velikosti. Tento zásadní představitel domácí královské dynastie vládl právě z tohoto starobylého holandského města. Pro tento účel si tu také upravil reformací smetený areál kláštera na dodnes zachovaný, spíše však skromný Prinsenhof, v němž také v červenci 1584 nalezl svou smrt rukou atentátníka. Dnes je v jeho části umístěno muzeum delftské fajánse i středověkého umění. Ale vraťme se zpět k Novému kostelu, protože v jeho závěru se nacházejí ještě dvě zajímavosti. Vpravo od princova mauzolea se skví nádherné dílo klasicistního génia Antonia Canovy – úchvatné ztvárnění ležícího prince Viléma Jiřího. Dokonalé dílo z bělostného carrarského mramoru prosvěcuje kostelní chór. Hned naproti němu mu stejnou mincí odpovídá opulentní náhrobní deska jednoho z nejvýznamnějších právníků renesančního světa Huga Grotia. Jeho socha v životní velikosti ostatně dotváří i prostor před touto dominantou stotisícového města.

Kolem hlavního náměstí se ovšem hromadí i další zajímavé objekty – Městská váha (De Waag) z roku 1644, utvrzující obchodnické srdce zdejších obyvatel. Vždyť tradice velkých trhů se tu v menším rozsahu udržela až do současnosti. I dnes tu v sousedních ulicích nakoupíte řezané květiny, ale i nejroztodivnější, hlavně však tvrdé sýry. Poněkud zastrčeně působí dům s rozložitým trojúhelníkovým štítem. Rozhodně stojí za vaši pozornost. Patřil gildě, chcete-li cechu sv. Lukáše, který sdružoval umělecké malíře. Mezi jinými také největšího ze zdejších rodáků. Jan Vermeer van Delft, velký syn města tu tvořil celý svůj krátký život. Z jeho málo četných, o to však vzácnějších děl tu na ukázku bohužel žádné nemají. Nedoceněnému malíři gilda zaplatila alespoň kamenný náhrobek při západním transeptu Starého kostela (Oude Kerk). Nejstarší delftský kostel poznáte jednoduše – má opravdu výrazně vychýlenou devadesátimetrovou hranolovou věž, jejíž horní část se místní snažili nastavět tak, aby jí vrátili rovnováhu. Cihlová věž má tak trochu „lukovitý“ profil. Stejně jako řada měšťanských domů. Nedostatečné základy a podmáčená bahnitá půda udělaly za ty stovky let své…

Malý románský kostelík na jeho místě stál již od 13. století, nicméně hospodářský vzestup města pomohl k výstavbě skutečně velkolepé gotické baziliky s ohromnými vitrážovými okny. Škoda, že výbuch uskladněného střelného prachu v roce 1654 zničil prakticky veškeré její vnitřní vybavení. Její interiér je přístupný v jedné vstupence s Novým kostelem. Oba jsou od sebe vzdáleny asi čtvrt kilometru. Procházka mezi nimi je ovšem opravdu vysilujícím přetlačováním se mezi proudy turistů. Prostor ulic je tu přitom zeštíhlen desítkami stánků s nejrůznější veteší i starožitnostmi vyskládanými na pultech i na dekách přímo na zemi. Situaci nevylepšují ani přilehlé restaurace, které se rozrůstají z nevelkých interiérů do veřejného prostoru v podobě příjemných zahrádek. Pokud neodoláte jejich lákadlům, je třeba upozornit, že Holanďané milují majonézu. Dotváří jí všechny pokrmy. Porce velké nejsou, ale topí se v majonézovém přelivu. Tak buďte opatrní při výběru.

Kolem Starého kostela se rozkládá velmi příjemná rezidenční část města. Právě tady stojí již zmíněný královský Prinsenhof, ale také několik velmi starých měšťanských domů, které přežily zničující požár města v roce 1536. Nádherné gotické průčelí jednoho z nich je příkladem tzv. brabantské gotiky. Chcete-li se pokochat jedním z posledních zbytků gotického opevnění, neváhejte se odtud vydat delší procházkou směrem k Východní bráně (Oostpoort). Její dvě vysoké kuželovité věže z režného cihlového zdiva vyrůstají přímo z vody opevňovacího kanálu a dokládají technický um inženýrů doby pozdní gotiky. Ti se u všech holandských měst museli vyrovnat s naprostou absencí jakýchkoliv vyvýšenin, na kterých by se dala stavět opevněné města. A tak jejich sídliště důmyslně obehnali vodními příkopy a cihlovým opevněním.

Technickým oborům se lze ostatně v Delftu věnovat na zdejší Technické univerzitě. Prozíravě ji tu založili již v roce 1864 v návaznosti na tradici ještě starší Královské akademie pro vzdělávání městských inženýrů. Město tak žije mladou krví. Studenti mají dokonce k dispozici loděnici. Z ní vyjíždějí na veslicích s kormidelníkem, a tak není vůbec žádnou vzácností, že tu sportující studenty uvidíte na štíhlých lodích svižně brouzdajících grachty.

Areál polytechniky vyrůstá v jižních partiích historického jádra. Od něho to již není daleko k původní manufaktuře nejslavnější z původních třiceti výroben delftské majoliky, později již porcelánu. Royal Delft je název dodnes prosperující porcelánky, která ve svém názvu zdůrazňuje královskou duši tohoto města. Působí tu již od roku 1653 a její produkce je tradičně ručně malovaná. I proto je poměrně drahá. Málokdo ovšem odolá návštěvě jejích provozů nebo jen velmi příjemné kavárny v úhledném nádvoří s řadou keramických prvků. Připadáte si tu jako na klášterním rajském dvoře, s arkádami zdobenými keramickými kachlemi s nejrůznější výzdobou. Holanďané jsou holt šikovní obchodníci. U kávy a zákusku jste si tu mohli v klidu prohlédnout a třeba i objednat nevtíravě instalované ukázky zdejších keramických výrobků.

Nezamýšlená architektonická katarze Rotterdamu

Rotterdam – v překladu hráz na řece Rotte. Osudové město. Největší přístav Evropy a druhé největší kotviště na světě. Manhattan v ústí řeky Maasy. Mnoho přívlastků a přezdívek zdobí toto velkoměsto, které má téměř 700 tisíc obyvatel, začasté zahraničního původu. Jako přístav odjakživa vybízel k etnické pestrosti i díky neúnavnému obchodování, které stojí za úspěchem tohoto města, založeného v roce 1230. Ekonomické vnady této destinace lákaly ovšem také německý nacistický režim. A to natolik, že se rozhodl v květnu 1940 k naprosto bezprecedentnímu kroku k jeho získání. Nejprve nacisté vyhrozili nizozemské vládě, aby se vzdala, jinak srovnají Rotterdam se zemí. Bezvýchodnost situace vedla politickou reprezentaci země ke kapitulaci, nicméně Göringova Luftwaffe již byla poslána do akce. Ať již to byla náhoda, anebo úmysl, nacisté srovnali historické jádro města prakticky úplně celé se zemí. Zahynulo při něm 900 lidí… Nikoliv náhodou však nacisté nechali stát v moři trosek dvě administrativní budovy – radnici ze začátku 20. století a jejího věrného souputníka, rozlehlý objekt hlavní pošty. I díky tomu ovšem zůstal z velké části nedotčen i přilehlý objekt hotelu Atlanta, v němž doporučujeme se ubytovat. Jen tak zažijete atmosféru meziválečného Rotterdamu ve stylu art deco. Ačkoliv zvenku hotel působí vskutku omšele, doplněn ještě o nevzhlednou betonovou přístavbu, uvnitř se rozehrává naprostá nádhera opulentnosti a zašlé pohostinnosti předválečného města. Krásné, geometricky ztvárněné lustry a lampy, klubové sedací soupravy a schodiště s naleštěnými mosaznými zábradlími jsou skrytou atrakcí města, v němž už na původní interiéry předválečného města nelze prakticky narazit.

Kdo má rád moře a moderní architekturu, je tu naprosto správně. Přístaviště nenuceně vplouvají do nejrůznějších koutů města a naplňují je velmi příjemnou atmosférou. Pohled na četné hausbóty s odpočívajícími Holanďany uklidňuje. Je to až neuvěřitelné, co se dá všechno na vodní hladinu umístit. Kromě samotného domu tu plave i psí bouda s malou kvetoucí zahrádkou… Když jinak v okolí se po přeplněných nábřežích prohánějí auta a hlavně mnohdy trochu neomalení cyklisté. Ti se zjevují jako mračna komárů a chodec před nimi není nikdy úplně v bezpečí. Cyklista sice používá zvonek, ale jeho prostor není neomezený. Semafory cyklisty nejen zpomalí, ale z individuálních pasažérů učiní hotové pelotony, které se ženou neochvějně za zvolenými cíli. Nebohý chodec si má dávat pozor, vždyť jde o jeho zdraví! Vůbec si neumíme představit po rotterdamských ulicích chodit se sluchátky a mobilem v ruce. Takové chování se tu totiž rovná sebevraždě.

Druhé největší nizozemské město má ovšem opravdu co nabídnout. Ve Starém přístavu vyrůstá perla moderní architektury druhé poloviny minulého století. Architekt Piet Blom přišel s myšlenkou individuálně-kolektivního bydlení ve formě tzv. kubických domků (Kubuswoningen). Svoje domky ve tvarech krychle postavil na špičku a podložil úzkým válcovým tubusem se strmým schodištěm a následně je uspořádal do jakési plástve. Pravidelně kolem malých vnitřních dvorků. Ve svém experimentu, který však nezaznamenal větší rozšíření, spojil život rodiny se životem místem a bydlením spojené komunity. Dnes tu zůstalo 38 takových domků na kuřích nožkách. Z nich jediný je zpřístupněn veřejnosti, zatímco ostatní se povětšinou pronajímají zážitku chtivým turistům. Ono vlastně není zase až také o co stát, co se bydlení v nich týče. Nejprve vás uvítá velmi strmé schodiště, které rovnou diskvalifikuje z bydlení těžce pochozí seniory, a pak prozřete, když uvidíte spíše spartánské prostory nezvyklých tvarů se sešikmenými stěnami. Jen stěhování nábytku do těchto prostor musí být nadlidský úkol. Třešničkou na tomto podivném dortíku je ovšem vyhlídková místnost v nejsvrchnějším podlaží. Má prosklenou špičku a dovnitř se dere sluneční světlo. Vtírá se však druhá otázka, jestli tu v létě kvůli tomu není poněkud horko… Patrně soubor těchto nepříjemných otázek a neuspokojivých odpovědí na ně zamezilo dalšímu šíření této modernistické myšlenky. Každopádně jsou však poměrně pohledným svědkem koktejlu postmoderního myšlení a holandské úspornosti.

O poznání úspěšněji působí koncept Městské tržnice (Markthal) z roku 2014. Tato stavba vypadá jako obrovitý tunel s prosklenými čelními fasádami. Právě až v kontrastně neúsporném interiéru veliké klenuté prostory se krčí stánky s občerstvením i malé obchůdky, třeba s rybami nebo se zeleninou. Ostatně nadživotní ztvárnění ovoce a zeleniny na vás shlíží z poměrně vzdáleného klenby stropu. Po obvodu je však tato konstrukce použita jako jakási podesta pro byty umístěné po jejím obvodu jeden nad druhým. A tak podél celého oblouku. Zvláštní činžák se zoufale prázdnými útrobami přitom vytváří protějšek jedinému zachovalému gotickému kostelu sv. Vavřince. Jeho pevná konstrukce z 15. století hravě přečkala i německé bombardování, které během 90 minut proměnilo centrum města v hromady sutin. Po válce mohl být tedy jako jedna z mála staveb obnoven, a tak nám jako jediný připomíná středověkou minulost tohoto města a zároveň světlou dobu humanisty Erasma Rotterdamského, zdejšího rodáka. Právě jeho socha proto stojí před kostelem.

Velmi příjemnou je procházka podél pobřeží kolem hypermoderní architektury Námořního muzea a Přístavního pavilonu až směrem k mostu Erasma Rotterdamského (Erasmusbrug), věnovanému zdejšímu rodákovi a filozofovi, jenž předstihl svou dobu. Stejné je to s tímto zavěšeným mostem z roku 1998, kterému se podle tvaru jeho nosné pylonové věže říká Labuť. Osm set metrů dlouhá mostovka je z jedné části zvedací. Holanďané jsou vůbec mistry v konstrukci zvedacích mostů, s nimiž se v této zemi setkáváme téměř na každém kroku. Přitom právě zde dosáhlo toto umění svého vrcholu. Zvedací část je bezmála devadesátimetrová, a tím pádem největší v Evropě. Okolní výškové budovy právě tady dosahují svých výškových limitů. Opodál nonšalantně vyrůstá nejvyšší obytný mrakodrap ve městě – Zelmhaven Tower. Jedná se o štíhlou budovu, která atakovala hranici dvou set metrů!

Ani na uměnímilovné návštěvníky Rotterdam nezapomněl. Z nejmodernějšího srdce města je to jen skok do zelené Muzeálního parku (Museumpark). Nezvykle zelené partie upravených parků byly uštědřeny zničujících důsledků nacistického bombardování, a tak tu dodnes narážíme na celé bloky domů, pocházejících z 19. století. Najednou se ocitáme v jiném městě. Zeleň a lidská měřítka okolních staveb vás vracejí do raně průmyslové doby. Oduševněle se tu pracuje s vodou, která klidně vyplňuje všudypřítomné kanály i biotopová jezírka, ale ochotně vystřikuje i z několika fontán. Nejprve se před námi vyrýsuje objekt druhého nejvýznamnějšího uměleckého muzea v zemi – Museum Boijmans van Boiningen. Ačkoliv jsou jeho předválečné ztmavlé cihlové fasády v lešení, lze ochutnat z jeho početných a cenných uměleckých sbírek od Memlinga, přes van Dycka, Rembrandta až k van Goghovi, Picassovi a Dalímu v nedalekém Depotu, tedy depozitáři ve tvaru šálku. V jeho zrcadlově prosklených útrobách nehledejte hlavní vnady tohoto mimořádného objektu. Ukazují tu bez popisek jen opravdu malou ochutnávku zdejšího bohatství. Vrcholový zážitek ovšem představuje samotná budova, na jejíchž stěnách se odráží celý Rotterdam. Najde se tam také každý přicházející návštěvník. Jen málokdo si při této příležitosti nezamává… Jak krásný pohled je z jeho vrcholové terasy se střešní zahradou a kavárnou na mávající příchozí! A ten úchvatný výhled na celé město, okolní roviny, které kromě mrakodrapů na obzoru narušují jen početné přístavní jeřáby, vykládající kontejnerová zámořská plavidla. Před depozitářem se ještě projdeme po dřevěné lávce zdejšího jezírka plného ryb i vzrostlých rákosin a kocháme se výhledy na Nový institut (Nieuwe Instituut), další z posledních architektonických výstřelků kdysi rozvráceného města. Jeho nosné trubkové konstrukce vyhřezávají z jejího těla a pokračují v tradici linie čistých funkcionalistických vil, které míří zpátky směrem k centru města. Však také dnes slouží moderní architektuře a urbanistickému plánování měst. Za vidění v těchto zahradních partiích stojí ještě odvážný objekt Kunsthal se sbírkami současného umění, z něhož ovšem kdosi v roce 2012 ukradl sedm pilotních děl od malířských vizionářů Moneta a Matisse. Abychom nevyšli ze cviku, s městem se loučíme skrze prosklené plochy nakloněné horizontály hlavního nádraží (Rotterdam Centraal). Jedná se již v pořadí o druhou poválečnou nádražní budovu. Z její předchůdkyně ovšem v průčelí zůstaly jen hodiny…jaká symbolika neúprosné pomíjivosti času.

Skrytá krása Schiedamu

Tramvaj směrem do Schiedamu, dnešní západního předměstí Rotterdamu, ale kdysi samostatného historického města, staví přímo před rotterdamským hlavním nádražím. Kýžený poslední cíl naší holandské cesty nás má zavést do místa, které přeje výrobě holandské čokolády, pověstného ginu, nesoucího po městě druhový název schiedam, ale kde také vyrůstá pětice nejvyšších větrných mlýnů na světě. A ty opravdu překvapí svými nezvyklými tvary. Jedná se v podstatě o takové kónicky se zužující válcové majáky, které jsou v horní třetině opatřeny tradičním vertikálním lopatkovým kolem. Obyvatelé Schiedamu již v 18. století, kdy tyto mlýny vznikly, dobře věděli, že čím výše lopatky mlýnů umístí, tím stabilnější bude mletí zdejšího zrna, a to i pro účely navazující výroby proslulého ginu (jenever). Jeden z nich, jménem De Walwish, můžete dokonce navštívit. Přestože nedávno vyhořel, byl právě pro účely expozice mlynářství po zdařilé rekonstrukci otevřen veřejnosti.

Městské osídlení vyrostlo kolem hráze na řece Schie chránící nízko ležící poldery již někdy v polovině 13. století. O dvě století později se město stalo cílem svatých poutí, neboť se tu narodila a žila jedna z nejslavnějších holandských svatých, Lidwina. Ani ona však nezabránila pozdější reformaci, tedy holandskému útěku z lůna katolického Říma. Jí je také věnován jeden ze zdejších kostelů, který nalézáme jen pár desítek metrů od zřícenin gotického vodního hradu holandských hrabat. Nevelké rozvaliny věže jsou trochu nepatřičně vloženy před velmi moderní budovu městského divadla.

Město samotné působí jako pečlivě udržovaný a dobře zachovaný historický urbanistický celek. Jednotlivé památky tu nejsou úplně výrazné, snad jen s výjimkou gotického Velkého kostela (Grote kerk) a sousední budovy raně barokní Staré radnice. Jako všude v jižním Holandsku, tak i tady městem prorůstá síť vodních kanálů s pitoreskně nahnutými úzkými průčelími měšťanských domů, které se v nich zhlížejí jako v zrcadle. Vedle kolosálních sloupů reformovaného kostela z konce 18. století se z jedné strany vyplatí navštívit muzeum ginu a z druhé strany zase výrobnu čokolády. Můžete si tu koupit celou čokoládovou slepici sedící v koši za nikoliv zrovna lidových 100 eur nebo ochutnat výborné pralinky. Pochopitelně ideálně naplněné místním ginem, aby se vám v této chuti protnula jeho půl tisíciletí trvající výroba a zhruba stejně dlouho trvajíc zámořský obchod s kakaem, kterého tu využili ke zpracování na čokoládu. Snad poprvé jsme si tu také mohli dát horkou čokoládu s lžičkou z nefalšované hořké čokolády, která se při míchání postupně rozpustila…

A tak s tím to čokoládovým zážitkem skončila naše železniční pouť holandskými provinciemi, plná vůní květin, sýra a horké čokolády. Určitě se sem vrátíme, abychom zkusili některou z dalších železničních tras. Vždyť je to sotva půldruhá hodinka letu od Prahy.