Květnové pohlazení Dolních Rakous

Loni jsme navštívili Dolní Rakousy, největší rakouskou spolkovou zemi. Našeho jižního souseda. A letos jsme se rozhodli pokračovat v načaté, ale zdaleka nedokončené pouti. Pahorkatinná krajina Lesní čtvrtiny (Waldviertel) nás opět nadchla. A pouť pokračovala skokem do Mostviertelu, aby skončila v nížinaté krajině Vinařské čtvrtiny (Weinviertel). Opustili jsme napjatou atmosféru vystresovaných ulic našeho hlavního města a následně i nepříjemné naléhání prodavaček obchodního centra v Jindřichově Hradci, které již zbožně vyhlížely prodloužený víkend. Se státní hranicí přišel střih. Stres se odpařil, ze zelených vršků s roztroušenými žulovými balvany dýchal klid a nekonečná svoboda. Ani příjezd do jen pět kilometrů vzdáleného pětitisícového městečka Heidenreichstein nastalou pohodu nijak nenarušil. Ba naopak! Život se tu snad úplně zastavil. Ulice poloprázdné, roztomilé náměstí ozvláštňovaly hned dvě kavárny, v nichž posedávalo několik postarších lidí. On vůbec nejen dolnorakouský venkov stárne. Ale je tu nebeský klid, který lidé z města nemohou odmítat. Z horní části náměstí s kostelíkem je nádherný pohled na středověkou kulisu největšího zachovaného vodního hradu v zemi. Vysoké hradby s řadou oválných věží kolem dokola. Koruny zdiva zakončují renesanční vlaštovčí ocasy. Půvabný pohled na pyšné hradní sídlo, které je dnes už skoro úplně na suchu. Jen opodál narážíme na zbytek hradního příkopu, v němž současní majitelé z české hraběcí rodiny Kinských chovají tutové biokapry!
Je libo ke kaprovi zakousnout trochu ovčího či kozího sýra, nebo snad ochutnat červenou či žlutou papričku? Pak neváhejte a navštivte na severním okraji městečka proslulou sýrárnu (Käsemacherwelt). Moderní přízemní budova se doslova vznáší nad hladinou neuvěřitelně čistých vod přilehlého rybníka. A do dřevem obložené jídelní haly vstupuje spolu s námi ranní sluníčko. Právě otevřely! Chystá se tu místní trh s prezentací lokálních výrobců. Další z vymožeností Rakušanů, jinde naprosto samozřejmých. Nejvíce nás však zaujal stánek místní notářské kanceláře. Pan notář tu dělal reklamu na odpolední přednášku. Chystá se místním zájemcům vysvětlit, jak formulovat poslední vůli a jak naložit se svým majetkem napříč generacemi. Jak příznačné nejen pro Dolní Rakousy, že výrazně narostl počet lidí v poproduktivním věku. Klienti pana notáře vyhlížejí konec svých dnů, a jeho služby jim tedy přijdou velmi vhod…
Odpoutáváme se od problému rychlého stárnutí prozatím bohaté západní civilizace a vypravujeme se na prohlídku místní sýrařské a zelinářské produkce. Rakušané se nebojí experimentovat, a tak tu pořídíte třeba i nakládané, ovčím sýrem nadívané fíky nebo vyhlášené meruňky. Tradičně jsou tu však k dostání žluté, červené i modré papričky, z nichž rovněž doslova vytéká kozí nebo ovčí sýr. Volba je na vás. Rakušané svou produkci umějí prodat. Jíte očima, protože všechny ingredience se tu dokonale snoubí v barevném souznění i kontrastu. Zvědavost a chuť tak mnohdy zvítězí nad rozumem i vyšší cenou.

Hradby tu i onde, kde je nepřítel?
My Češi asi nikdy nebyli úplně dobrými sousedy. Prakticky podél celé hranice s naší zemí najdeme poměrně hodně opevněných míst. Spolehlivých opor někdejší moci císaře nebo papeže. Prakticky všechna města mají do určité míry zachované impozantní kamenné hradby, třeba v regionu největší městečko Horn, ale stejně tak Retz nebo Laa an der Thaya. Úplným hradebním přeborníkem je však jinak vcelku nenápadné městečko Drosendorf. Nad prudkým ohbím nám známé Dyje tu na skalní terase doslova visí nevelká citadela. Ta tu postupně vznikala téměř dvě století a obývá ji něco málo přes tisíc lidí, hrdých na míru téměř úplného dochování gotické pevnosti z doby středověku. Vlastně asi jediné svého druhu v celém Rakousku. Celek se dá pohodlně obejít travou vystlaným příkopem před dvojitým pásem skoro dvoukilometrových hradeb se střílnami s tu a tam umístěnými baštami. Při příjezdu autem vás uvítají dvě hranolové kamenné věže při hlavním vstupu do města a musíte tu obvykle chvilku počkat na semaforu, protože dovnitř i ven projede vždy jen jedno auto. Uličky jsou tu nezvykle úzké a klikaté, aby vniknuvšímu nepříteli komplikovaly postup směrem do jádra městečka. Citadela byly přístupná dvěma branami přes úzké kamenné mosty a ještě dnes budí dojem nedobytnosti. V hradebním příkopu se navíc každoročně koná tradiční běh okolo městských hradeb. Nám však stačí si tuto trasu projít pěšmo, a hradby si tak vychutnat poněkud pomaleji a s rozvahou. Z hradeb hned vedle hlavní brány vyrůstá někdejší hrad z doby kolem roku 1200, později renesančně a pak i barokně přestavěný.  Dnes již zámecká stavba je v soukromých rukách a není přístupná veřejnosti. Z venku však působí poměrně skromně.
Městečkem je třeba se ale také projít zevnitř. Protáhlé náměstí vede od zdejší radnice s neorenesančními sgrafity, přes městský svatomartinský kostel s gotickým Rolandovým sloupem, až do protilehlého konce, kde již původní gotické domky a statky přetvořilo baroko nebo ještě pozdější secese. Vpád modernějších stavebních slohů však rázu městečka vůbec neuškodil, spíše mu dále pomohl zvýraznit jeho historický šarm. Mezi hrad a náměstí je umístěna vůbec nejstarší dochovaná stavba ve městě – vcelku nenápadná kamenná sýpka je totiž pozůstatkem letité románské kaple sv. Martina ze 12. století.
Zatímco v Hornu se v rámci opevnění hned u městského muzea a jako jeho součást zachovala tzv. Graselova věž, v níž byl před popravou vězněn slavný zbojník Jan Jiří Grasel, hradby města Retzu už jsou patrně jen v nízkých náznacích. V Hornu se zachovaly některé samostatně stojící válcové bašty, stejně jako celé pásy hradebních zdí i předsunutých bašt. A k tomu navrch ještě krásné manýristické arkádové nádvoří jezuitské koleje, které rozhodně stojí za vidění. Ani návštěvou Retzu nepřijdete zkrátka. Z opevnění tu zbyla výborně dochovaná Znojemská brána (Znaimer Tor) a vyplatí se skrze ni projít. Pozdní gotika v přímém přenosu potěší duši i oko. A navíc vás zavede na hlavní náměstí, jedno z největších v Rakousku, což je u tak malého města vlastně na pováženou. Cestou dalším obloukem brány umístěné v nádherném renesančním domě rodiny Verderberů se vám otevře velmi pěkný výhled po renesančních a barokních štítech vzorně seřazených domů. Jim zdatně sekunduje prazvláštní objekt žlutě vybarvených fasád zdejší historické radnice. Zaujme na ní především výrazná vertikalita tohoto objektu, která má své logické vysvětlení. Radnice totiž původně byla kostelem, a když se kostel nehodil, protože už kapacitně nestačil, městská rada se jala jej využít po svém. Budete-li pokračovat severozápadním směrem od náměstí do nevysokého kopce, spatříte asi nejzajímavější památku Retzu, kterou je slavný Retzký mlýn (Retzer Mühle). Tato technická památka s kořeny v 18. století nadchne především tím, že jí byla vrácena funkčnost. Nedávno byla restaurována za účasti nizozemských odborníků, a tak je dnes jedním ze dvou větrných mlýnů v Rakousku, který zase umí mlít mouku.
Drobnou odbočkou jsme následně zajeli až k Dunaji, kde doslova „sedí“ jedno z nejhezčích rakouských opevněných městeček vůbec. Ve strategicky důležitém meandru Dunaje trůní především mohutné zříceniny stejnojmenného hradu, v jehož zdech podle tradice věznili rakouští Babenberkové anglického krále Richarda Lví srdce. Podle tklivých písní ho tu vypátral jeho minesengr Blondel. Hned pod rozvalinami však doporučujeme navštívit samotné městečko sevřené do pevných hradeb s několika věžemi a dvojicí bran. Bohužel autentický středověký flair města se rozkřikl, a tak je třeba si odmyslet poměrně velké množství turistů, mezi nimiž dominují naši krajané vyzbrojení bicykly. Uličky jsou tu mimořádně malebné, nicméně je znát, že jsme se ocitli tak trochu v turistické pasti s mnoha předraženými obchůdky s meruňkovým nektarem a různými regionálními pálenkami. Dokonce i veřejné záchodky v jednom ze středověkých domů naproti goticko-renesanční radnici na placeném vstupu hlava nehlava rýžují turisty i turistky. Středověké vyznění městečka se zříceninami kláštera klarisek si odvážil svou barokní architekturou narušit až Josef Munggenast, o němž píšeme níže v textu, jak jinak, monumentalitou zdejšího kostela s přilehlým klášterem. Baroko se tu tedy zvláštním způsobem snoubí se středověkým tvaroslovím.
Kromě opevněných měst však regionu vévodí i několik výborně dochovaných hradů. S výjimkou již zmíněného Heidenreichsteinu se nad krajem vznáší mnohé výšinné pevnosti. Vysoko nad Dyjí stojí hned dva, nejprve hrad Raabs an der Thaya a prakticky za našimi humny, uprostřed národního parku Podyjí, vyrůstá nádherná silueta kamenné pevnosti Hardegg. Tu si vybral náš současný režisér Jiří Strach, aby tu natočil jednu ze svých strašidelných kriminálních minisérií Labyrint. David Švehlík tu držel pod zámkem v celách své oběti. Dnes je tu však muzeum jediného mexického císaře všech dob, kterým byl Maxmilián Habsburský, protože jeho vlastník Jan Karel z Khewenhülleru s ním až do hořkého konce v Mexiku bojoval. Hrad jsme však jako turisté nenavštívili. Brána byla zavřená, a tak jsme se pokochali výhledem na strmé prejzové střechy a několik vysokých hranolových věží, plazících se po hřebeni nízkého návrší. Lehce se tu vznáší nad krajinou jako přízrak již téměř devět set let. Pohraniční pevnost svou hmotou i dnes hrozí na druhý břeh řeky Dyje, tedy směrem k Moravě. Její současnou podobu ve stylu romantického historismu jí však vtiskla teprve přestavba Carla Gangolfa Kaysera, dvorního architekta mexického císaře, a to až na samém konci devatenáctého století. Hrad si totiž dlouho předtím rozebírali nenechaví poddaní pro řešení své „bytové“ potřeby.
Vyloženě nutností je však návštěva hradu Rosenburg. Jeho jméno i osudy snad mohly dát základ vzniku pohádce o Šípkové Růžence. Jeho jméno je odvozeno od růže a právě růže tu v mnoha barevných variacích doslova přetékají z upraveného hradního příkopu a plazí se po čtvercovém bazénku s kamenným zábradlím. Právě tady se zachoval jeden nesporný unikát. Hned za parkovištěm u hradu se rozkládá velký lichoběžníkový dvůr lemovaný hranolovými věžemi, uprostřed s další věžovou branou. Když jí projdeme, objeví se rozložité travnaté nádvoří, které končí neklidnou dominantou hradního jádra, které kromě mateřské gotiky poznamenaly ozvěny pozdějších stavebních slohů, zejména renesance, ale i rozverného, leč pohodlného baroka. Kolem dokola se k našemu údivu k hradbám přivěšují patrové obloukové tribuny. Hádáme, k čemu takové prostranství sloužilo. Brzo se nám dostává odpovědi. Tato scéna bývala dějištěm slavných středověkých rytířských turnajů a jako zázrakem se dochovala dodnes. Současní majitelů hradu z hraběcího rodu Hoyosů tu tuto tradici poctivě udržují. Pravidelně v říjnu se tribuny odějí do barevných látek a všude vlají praporce předních rytířských rodin. Pach zpocených koní tíží vzduch, v němž i tak visí neuvěřitelné napětí. Obrnění muži v rukách svírají dřevce a dav očekává boj. Prahne po výhře i porážce četných účastníků… Nyní je však turnajové kolbiště úplně prázdné, ale překvapuje svou rozlehlostí. Pod kolbištěm zase místní sokolníci ukazují své dravce. Vlastně všechno, co tu ukazují, váže na dlouhou lidskou tradici, sahající až do hloubi temných dob středověku. Zapomenuté radovánky člověčenstva tu rázem ožívají. Projdete-li branou, dostanete se tím do jiného, asi jednoduššího světa. Vidíte ho však optikou panstva, lenní vrchnosti, nikoliv běžného člověka, třeba poddaného.

Památník zapomenutému Čechovi i kostel s kamennou biblí
Skoro všude po naší cestě nacházíme četné reklamy na jedno zajímavé místo, které se jmenuje Heldenberg. V překladu Hora hrdinů. Jsme zvědaví, co nám nachystal Joseph Pargfrieder, údajný levoboček osvíceného císaře Josefa II., který se uvolil z peněz stržených z válečných dodávek vojenského sukna pro bitevní oddíly slavné císařské a královské armády financovat místo oslav slavných vojenských úspěchů.  Snad aby nebyly pro budoucnost zapomenuty, byť válka nepřináší nic dobrého. Vládne tu duch druhé poloviny devatenáctého století. Pýchu podunajské monarchie reprezentuje kolonáda a nespočet bronzových bust vojevůdců i císařů doba napoleonských válek, ale i neklidného období revolučních let 1848-9. Jsou vyrovnány do řad, ale i do soustředných kružnic, uprostřed nichž dominují mohutné sloupy nesoucí pozlacené sochy Viktorií, bohyní vítězství.
Společným jmenovatelem tohoto ustrnulého bronzového divadla je osobnost polního maršála Josefa Radeckého z Radče. Tento příslušník nepříliš významné české rytířské rodiny toho za svůj život zvládl mnohé, ale jeho zásadní podporu vládnoucího habsburského domu jsme mu my, Češi, dodnes nezapomněli. A tak jsme ho za trest navěky uvrhli do zapomnění. Jednoduše zavrhli. A je to určitě škoda. Rakušané jej oslavují, Češi se od něj distancují. Skvrna odrození české kolébce tu trestá zavilý český postoj. Radecký tu má žít navěky. Jeho hrob lze navštívit ve sklepní kobce pod výrazným čtyřbokým obeliskem s těžkými ocelovými dveřmi.
Cestou do termálních lázní Laa an der Thaya jsme se ještě zastavili v malé obci Schöngrabern. Jedná se o úplně obyčejnou vinařskou vesnici. Uprostřed ní se však zachovala jedna unikátní, zdánlivě nenápadná památka. Jedná se o poměrně rozměrný kostel na návrší uprostřed vsi. Do jeho útrob umístil velký ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj místo setkání dvou hlavních hrdinů svého románu Vojna a mír. Hrabě Balkonskij a kníže Bagration se tu údajně měli potkat v roce 1805 před stejnojmenným střetem vojsk koalice s napoleonskou armádou, dosud vítězně táhnoucí celou Evropou. Již do dálky ho prozrazuje vysoká barokní věž s bání, tedy nijak originální dominanta. Zajímavější je bližší pohled na obnažené kamenné zdivo lodi a snížené hranolové věže s apsidou. Pochází z doby Kuenringů ze 13. století. Úctyhodné stáří ovšem doplňuje naprosto nezvykle zdobná vnější fasáda. Hojně ji ozvláštňují lidské postavy, předměty i fantaskní příšery, které z ní doslova prorůstají do prostoru. Farníci v době vzniku kostela obvykle neuměli číst, a tak písmo nahradily plastiky. Umění tak věřící těšilo, ale i děsilo od hříšného konání. Neuvěřitelný doklad o tom, jak s náležitou naléhavostí podat výklad biblických textů. Ne nadarmo se tak tato výzdoba nazývá kamennou biblí (steinerne Bibel). Máte-li štěstí jako my, bude kostel i otevřen. Vstoupíme dál a v románské lodi zdejší baziliky na nás shlíží nadživotní věrné, byť lehce schematicky pojaté zpodobnění Ježíše Krista. Barevná freska překvapuje svou dokonalostí, velikostí, ale především velmi dobrým stavem, v němž se nám dodnes dochovala. A to i přes krutou bitvu, která se přes tuto obec převalila jen dva týdny před velkým střetem u našeho Slavkova.

Barokní nádhera Munggenastových klášterů
Nechápeme smysl obrovských barokních klášterních areálů, které v pravidelném rytmu prostupují úrodnou krajinou Dolních Rakous. Snad jsou němými svědky rekatolizačního úsilí proti tzv. hornskému svazu. Ten se tu nekontrolovaně rozvinul v šestnáctém století jako zásadní mocenský element reformačních stavů a měst, aby hájil konkurenční náboženské směrování dolnorakouského venkova na dohled od katolické Vídně, dosud pevně ovládané habsburským rodem. Opanoval nejen největší město této oblasti s lesním rohem ve znaku, ale i sousední hrad Rosenburg, o kterém jsme již v tomto článku psali. Díky nám důvěrně známým jménům z dob porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře se majetků v Dolních Rakousích ještě za císaře Matyáše ujali Dietrichštejnové, Lichtenštejnové nebo Harrachové. Odbojné poddané však bylo potřeba vrátit k té správné víře i jinými prostředky, kterými vládla katolická církev.
Díky štědrým donacím panovnické rodiny ovšem ten pravý čas nastal až po skončení třicetileté války. Tehdy bylo dost prostředků pro kolosální výstavbu obrovitých klášterních komplexů napříč celým mocnářstvím, obzvláště však v okolí hlavního města, tedy právě v Dolních Rakousích. Vybrali jsme hned dva barokní areály s rozlehlými zahradami. Mimochodem v obou případech se jedná o dodnes funkční celky. Ten první leží v jinak malé obci Geras nedaleko českých hranic a ten druhý byl pro jistotu a nikoliv náhodou vystavěn před branami nábožensky vzpurného Hornu a na dohled od obdobně laděného hradu Rosenburg. Nese jméno Altenburg, protože na jeho místě stávala středověká mnišská klauzura, která svoji siluetou na kopci budila dojem starého hradu. Oba však pojí jméno jejich architekta. Byl jím Joseph Munggenast (1680-1741), u nás nepříliš známý synovec poněkud slavnějšího Jakoba Prandtauera. Tento talentovaný Tyrolan v sobě probudil vize rozsáhlých klášterních staveb, jimž dominují obrovité chrámové prostory, vzývající Boha nedozírnou nádherou zlatavého třpytu přetížené štukové dekorace, dynamických forem freskami zdobených kleneb, bohatě vyřezávaných či vytesávaných soch i kazatelen. Malířsky mu v obou těchto lokalitách zdatně asistoval malíř a freskař Paul Troger. Spolu dokázali vytvořit vcelku hravé a světlem projasněné stavby, nehledě na astronomické náklady. Obzvláště u benediktinů v Altenburgu se nešetřilo. Zdejší opat Placidus Much rozkázal kromě sklepních prostor strhnout staré zdi klášterního areálu, jehož počátky atakovaly 12. století, a na jeho zachovalých pozůstatcích nechal vystavět zcela nový klášterní areál rozprostírající se kolem pěti nádvoří. Díky němu se tu dochovalo velmi zajímavé dílo, které jde navštívit. Po zakoupení vstupenek si tu totiž projdete dvě různé stavební úrovně téhož kláštera. Atraktivně je zvládnuto zejména podzemí starých klášterních budov s kaplí svatého Víta a rozlehlou kryptou s malovanými síněmi. Gotiku a renesanci na povrchu střídá rozevláté až rozmařilé baroko. Ale tak trochu jiné, nežli by bylo očekávatelné od zbožného předáka benediktinského řádu. Zejména protáhlé zadní křídlo ukazuje spíše světský rozměr tohoto opata. Jeden sál střídá druhý a všude podlažími prostupují cenné fresky s neuvěřitelně světskými motivy trpaslíků, módní výjevy z Asie. Na jednom z nádvoří monumentální vstupní schodiště lemují egyptské sfingy s bohatým poprsím. Další představitelky jsou pak bez okolků představovány s mnohými vnadami a někdy dokonce prakticky nahé. Jsou všudypřítomné, na sochách i freskách. Pod Císařským schodištěm se vlní vnadné křivky mystické Lédy s labutí, tvořící zároveň příjemnou kašnu. Laik se diví, odborník žasne… Že by pan opat byl až tak revoluční, anebo že by to byla jen odvrácená strana pevné víry? Jen jakési zakázané uvolnění v uzavřených partiích kláštera, kam neměl běžný smrtelník přístup? To už se asi bohužel nedozvíme. Jistě však je, že zbožnosti a odbornému rozhledu zdejších kanovníků rozhodně prospěla více než padesát metrů dlouhá prostora klášterní knihovny. Před prostorovým členěním a dekorací této obrovité místnosti zbývá jen smeknout. Je to neuvěřitelná nádhera věnovaná vědě a poznání a ukazuje zcela jinou tvář smělého opata – budovatele.
Premonstrátský areál v Gerasu sice není tak rozlehlý jako Altenburg, ale svou bohatou vnitřní výzdobou ho zdatně dohání, a mnohdy asi i předhání. Na vysokém a rozměrném stropě Mramorového sálu se rozehrává podobenství o Ježíšových zázracích a v přilehlých, bohatě vybavených prostorách s opulentním nábytkem měl v případě nouze ustláno panovník se svými nejbližšími. Tyto reprezentativní prostory se dodnes nacházejí na všech rakouských klášterech a jsou jakousi úlitbou panovníkovi. Mniši za finanční podporu fisku poskytují příležitostnou střechu nad hlavou suverénům země, díky nimž tyto obrovské celky vlastně mohly vzniknout. Kdyby u protáhlých budov s nádhernými vstupními portály nestála důkladně přestavěná bazilika s vysokou hranolovou věží, jeden by si myslel, že dojel na nějaký pohodlný císařský zámek, doplněný navíc zahradními partery se sochami, ale i nezbytnou bylinkovou zahradou. Právě v této zahradě objevujeme takovou praktickou zajímavost. Zdejší dřevěné lavičky tu nejsou instalovány na stálo, ale jsou jaksi mobilní. Z jedné strany je totiž doplňují rukojeti a na druhé straně jsou opatřeny kolečkem. Není tedy vůbec problém je kdykoliv kamkoliv přemístit či uklidit, prostě jak vyžaduje počasí nebo konkrétní potřeba. Zkoušeli jsme to a díky velké páce dlouhou lavičku snadno transportujete jinam v jediné osobě! Neuvěřitelně praktická věc, u nás nevídaná, přitom, jak by řekl klasik, taková blbost…