Jersey à la carte

„Škoda, že se zájem o francouzštinu mezi místními vypařil“, posteskla si Isabela, když se jako rodilá Francouzka rozpovídala o současných poměrech na ostrově Jersey. „Lidé na ostrově bývali bilingvní, ale od sedmdesátých let se tu už francouzština povinně ve školách neučí“, pokračuje smutně. Bydlí spolu s manželem Nickem na odlehlém severním pobřeží ostrova, odkud je vidět na sousední souputníky z Normanského souostroví – ostrovy Guernsey, Sark a Herm. Jazyk sousední Francie, od které Jersey odděluje jen dvanáct námořních mil Atlantiku, svůj boj zatím nevzdává. V ulicích jediného skutečného města na ostrově – správní metropole Saint Helier, ale i na venkově, kříží krajinu stovky mil někdejších vojenských úvozových cest. Každá z nich má své francouzské jméno natrvalo vytesané do kamene. Je to pozůstatek vojenské minulosti ostrova, aby se po něm dalo snáze orientovat. Stejně tak i řada institucí jako třeba farní úřady nebo školy si zachovaly dodnes svůj název ve francouzštině. Alespoň na první pohled je to tedy stále tak trochu amputovaný kus Bretaně, z něhož ani devět století anglické nadvlády neodválo všechno francouzské.

Pravěká pouta s Bretaní

„My nemáme s lidmi ze sousedního Guernsey nic společného, a ani tam není nic k vidění,“ s přehledem a poněkud nediplomaticky otevírá svůj výklad průvodce Jack. Ponecháváme tuto poznámku nepovšimnutu, ale cítíme, že stoletá rivalita mezi obyvateli jednotlivých ostrovů nedovoluje, aby Normanské ostrovy tvořily jednu společnou autonomii. Právě se nacházíme v areálu unikátní pravěké megalitické stavby Hougue Bie ve východní části ostrova. Nikdo nemá jasnou představu, proč byla tato stavba vlastně postavena. Komu sloužila? S jistotou se ví jenom to, že je věkovitá. Vždyť tu stojí tu již závratných 6000 let. Má unikátní homolovitou konstrukci a její pravidelnost fascinuje už po tisíciletí. Jako krajinná dominanta nížinaté části ostrova váže pozornost. Po jejím opuštění v hlubinách pravěku ji využívaly i středověké a novověké kultury. Například Normané si na jejím vrcholu postavili menší románskou kapličku. Ta tam stojí dodnes, i když rozšířená v dobách renesance. Právě za svou renesanční dostavbu vděčí jednomu podnikavci, který v jejich prostorách předváděl místní „zázraky“ svatých, jež však sám s největší péčí a nápaditostí inscenoval. Létající svíčky či krvácející obrazy svatých byly jen malou ukázkou z katalogu zaručených zázraků. Sláva tohoto místa se nicméně stala základem tehdejší poutní turistiky. Místo vábilo i později. V devatenáctém století připoutalo peněženku prince auvergnského, který v duchu romantismu zabudoval starou kapli do věžovité romantické rozhledny s cimbuřím. Po jeho smrti se ovšem Princova věž proměnila v ještě krásnější zříceniny, u nichž vyrostl hotel. Dnes již z věže ani z hotelu prakticky nic nezbylo. O to autentičtěji však celek s kaplí na vrcholu působí.

Vraťme se ale nyní k pravěkému původu stavby. Její vchod u paty uměle navršeného kopce byl objeven až na konci minulého století, kdy se na tuto nákladnou mravenčí práci našly prostředky. Do hrobky ale musíme vlézt po čtyřech. Ti, kteří jsou obdařeni menším vzrůstem, si libují, že stačí jen více ohnout hřbet. Čím více se blížíme do středu úzké a temné chodby, tím jsou její rozměry větší. Nakonec je možné se pohodlně postavit, a dokonce rozpažit. Jsme na zvláštním, potemněle magickém místě vystavěném z opracovaných kamenných bloků, které do sebe dokonale zapadají. Ten největší balvan nad našimi hlavami váží plných dvacet tun! Neví se, jak ho neolitičtí zemědělci do této svatyně či hrobky dopravili…

S megalitickými stavbami se ostatně na Jersey roztrhl pytel. Jen v oblasti pohádkových písečných dun na západě ostrova jich volně přístupných nacházíme hned několik. Někdy jsou to jen vztyčené, samostatně stojící kameny – menhiry. Jindy rozeznáváme složitější strukturu dolmenů sestavených do menších obrazců. Místní lidé sem často chodí pozorovat moře a čerpat duševní energii. I když pozor, sezení na písečných dunách je zrádné, protože na nich rostou drobné pichlavé rostlinky se žlutými kvítky.

Co dalo Jersey světu

„Když se dnes zeptáte Američana, zda tuší odkud pochází původní název státu stát Nové Jersey a kde se vlastně nalézá to „staré“ Jersey, nezná odpověď“, stěžuje si jeden z průvodců v Jerseyském muzeu. Podobnost obou názvů opravdu není náhodná a oním mateřským přístavem dnešního New Jersey je opravdu zdejší ostrov.

Kromě názvu, který evokoval v amerických kolonizátorech vzpomínku na krásy původní vlasti, se ostrov do světové ekonomiky zapsal mnohem více zdejšími produkty. Místní plemeno jerseyské krávy doslova obletělo svět pro svou nenáročnost chovu a vysokou dojivost. Dneska jeho stáda spásají pastviny ve Skandinávii, Německu, Spojených státech amerických, jižní Americe, ale třeba také u Rakovníka. A to zdaleka není všechno. Proslulý žerzej čili pleteninová tkanina, z níž se dodnes vyrábějí prostěradla či spodní prádlo, pochází také odtud. Skromnější tradiční produkce ostrovů zahrnuje zejména místní titěrné brambory řečené královské (royal potatoes) nebo obdobně objemově nepatrnou odrůdu jablek.

Kromě toho jsou ostrované hrdi na tři velké osobnosti, které se na ostrově buď narodily, nebo zde spíše prožily část svého produktivního života. V první polovině devatenáctého století zde v emigraci strávil několik let proslulý francouzský spisovatel Victor Hugo, zatímco ve druhé polovině dvacátého století tu Gerald Durell, ochránce přírody a spisovatel, založil v parku u zámku Augrès světoznámou zoologickou zahradu a nadační fond. Obě instituce se specializují na záchranu vymírajících živočišných druhů a na ostrově chovají gorily nížinné, galapážské želvy, orangutany a celou řadu druhů vzácných lemurů.

Co však na Jersey především poutá pozornost, je zahradní umění místních lidí. Je to až neuvěřitelné, že v zeměpisné šířce naší Prahy nalézáme díky zdejšímu oceánskému ovzduší a Golfskému proudu mimořádně mírné podnebí s vlhkými, ale teplými zimami bez mrazů. Kromě neočekávaného pěstování vinné révy se tu úroda obilnin sklízí mnohem dříve než ve Velké Británii. Zdejší amatérští zahradní umělci se předhání v květinové výzdobě i druhové skladbě svých parcel. Palmy, agáve, fíkovníky nebo dokonce banánovníky tady nejsou žádnou velkou vzácností. Některé zahrady jsou dokonce přístupné veřejnosti, stejně jako naprosto úchvatná levandulová farma s přilehlou destilérií bylinných olejů. V Reg´s Garden na jihozápadě ostrova se zase konají svatební obřady pod širým nebem. Přímo nad umělým vodopádem s bující svěží zelení a opojnou vůní nejrůznějších květů. Jedním slovem: romantika. U zámku Samarès vyrůstá kromě nezvyklého kónického holubníku největší bylinková zahrada v celé Velké Británii, která se dá shlédnout i svrchu. Jednoduše vystoupáte několik desítek schodů na malou visutou plošinu a celý voňavý areál máte jako na dlani.

Pěšky severním pobřežím

My, Češi, jsme stále považováni za nezmary a neúnavné objevitele cizích zemí, a to hezky po vlastních! Pěšky zbrázdíme kdejaký terén. To byl i náš případ, když jsme se postupně v několika dnech rozhodli zvládnout 120 kilometrů členitého severního pobřeží. Nahoru a dolů po schodištích zbudovaných ze železničních pražců. Na ostrově totiž byla železnice kromě posledního úseku v centrální části ostrova zrušena, a tak se nepotřebný materiál pro tyto účely dobře hodil. Trasy jsou tu poměrně dobře značené a kupodivu i málo frekventované, takže je dojem z cest tímto prazvláštním krajem rozeklaných útesů o to silnější. Cestičky se vytrvale drží podél pobřežní čáry a opouští ji jen na několika málo místech. Vlhké a větrné klima tu udělalo své. Procházíme krajinou, kterou lze s trochou fantazie zařadit někam do druhohor, kdy ji ještě brázdili dinosauři. Všude kolem nás obrovité kapradiny, které běžně dosahují výšky člověka, tu a tam nějaký jehličnan či dokonce araukárie. V chráněných údolíčkách narážíme na skupinky olivovníků nebo stromovité břečťany pnoucí se po větrem ošlehaných křovinách. A k tomu všudypřítomné černé ostružiny. Zralé, velké a neuvěřitelně sladké.

Krajina se k našemu potěšení také překvapivě často mění. Tu z ní vyrůstá některá ze starých protinapoleonských věží či menších pevnůstek. Tu se překvapivě otevře pohled do semknutých zátok s kamenitou či písečnou pláží. Zlatavý písek a azurově modré laguny doslova lákají ke koupání a ani my neodoláme, zvláště po několika desítkách kilometrů náročné cesty. Koupání v Atlantiku má však dvě úskalí. Musíme především dávat dobrý pozor na příliv, protože ostrov je pověstný jedním z největších rozpětí mezi maximálním odlivem a největším přílivem. Tento rozdíl činí plných dvanáct výškových metrů. Je-li odliv, obnaží se dno kolem ostrova. Někde až do několikakilometrové dálky. Ostrov tak přechodně zvětšuje svou rozlohu až o jednu třetinu! „Už mnoho turistů podcenilo výstrahu i rychlý návrat z pěší procházky po odhalených útesech“, vtlouká nám do hlavy Isabela. My se později dozvídáme, že na proradných útesech skončil také nespočet ztroskotaných lodí. Neodpovědným turistům, kteří zaparkují na pláži své auto a pak se jdou projít vstříc ustupujícímu oceánu, se následná přílivová vlna stává pastí. Voda se totiž kvůli zvlnění terénu šelfu vrací v různých oklikách a často takové dobrodruhy předběhne. „Už se tady kolikrát stalo, že se takoví turisté museli, zaliti oceánem, uchýlit na nějaké osamělé skalisko a tam čekat na záchranu. A jejich auto? To přece vzala rozbouřená voda,“ suše dodává Isabela.

Pocitově horší je však druhé „ale“, které s koupáním v oceánu souvisí. Slaná mořská voda je „ohřátá“ na pouhých šestnáct stupňů Celsia, a tak se tu často lidé raději koupají v neoprénu. My jsme překonali počáteční rozpaky až po potopení vlastních podbřišků a pak jen pozorovali, jak se spolu s odlivem poblíž nás vynořují ohlazená skaliska, a narůstá půlměsíc písečné pláže. Z úzkého proužku přímo při omílaných skaliskách až po obrovitou plochu, v níž uvíznou opuštěné rybářské čluny.

Odstrašit vetřelce

Ostrované po dlouhá staletí žili ve strachu z francouzské invaze. Angličané byli přitom relativně daleko. Jen do přístavu Portsmouth je to odsud trajektem přes 120 námořních mil, tedy desetkrát dále než do Francie. I proto je ostrov na řadě míst, prakticky po celém pobřeží, opevněn podivnými válcovými věžemi pro osazení malými vojenskými posádkami. Nejprve však nechala anglická koruna na východním pobřeží, k Francii nejbližším, vystavět nedobytný hrad Mont Orgueill čili Hora pýchy. Královna Alžběta I. později vyslala na ostrov jako guvernéra renesančního člověka Sira Waltera Raleigha s úkolem, aby již nevyhovující hrad zboural a místo něj na jiném místě postavil pevnější a úctyhodnější oporu anglické koruny. Siru Walterovi však bylo pevného hradu líto, protože, jak praví historické prameny, ještě dobře sloužil svému účelu. A tak jej nechal opravit a dále opevnit. Královnin rozkaz však splnil a na ostrově při jižním pobřeží zbudoval novou rozsáhlou pevnost. A aby toho nebylo málo, pojmenoval ji po královně  Alžbětin hrad (Elisabeth Castle).

Třetí gotický hrad pak stával na severozápadním cípu Jersey. Ten patřil místnímu šlechtici a pro vrozené nepohodlí větrného plató byl postupem věků feudály opuštěn. Dnes z něj stojí skvostný gotický oblouk vstupní brány, který je často fotografovaným turistickým symbolem ostrova.

To, že obava z Francouzů nebyla planá, dokazuje i dnes pamětní deska na nevelkém Královském náměstí v Saint Helier. Přímo zde, jen na několika desítkách metrů čtverečních, se po poslední úspěšné francouzské invazi na ostrov strhla bitva. Ostrované v ní odolali. Další vlnu opevňovacích prací na ostrově vyvolal nástup Napoleona na francouzský trůn. Nebezpečí vylodění nebylo podceňováno a na celém pobřeží Jersey vyrostly typické válcové pevnostní věže, které místy proložily pevnůstky jako La Rocque nebo Fort Henri. V jižním, Aubinském zálivu se pak objevila další pevnost chránící malé rybářské město Saint Aubin. Jestli to bylo impozantní opevnění, co odradilo francouzského císaře od útoku na ostrov, se neví. Jisté je jen to, že mocný soused se již o další invazi nepokusil.

Dlouhé stíny Hitlerovy okupace

Nebezpečí přišlo později a odjinud. Z východu. V roce 1940 se pod zdrcujícím útokem německého wehrmachtu vojensky složila Francie. Pevnostní město Saint Maló, ze kterého dnes na Jersey vyrážejí trajekty, sežehl obrovský požár. Německá mašinerie ve stínu hořícího korzárského přístavu vstoupila do britských výsostných vod. Winston Churchill dal pokyn k evakuaci Normanských ostrovů. Jersey tak mělo na vlastní kůži poznat německou okupační správu. Polovina obyvatel stačila utéci přímo na britské ostrovy, zbylí občané tu však zůstali. A ti to neměli vskutku lehké. O tomto období poutavě vypráví muzeum okupace, které je přiléhavě umístěno do podzemního labyrintu chodeb někdejší vojenské nemocnice. Dnes se jim říká Jerseyské válečné tunely (Jersey War Tunnels). Leží ve svahu nad krásným Svatopetrským údolím s několika středověkými vodními mlýny a jsou součástí megalomanského plánu nacistů vybudovat z ostrova „Pevnost Jersey“ (Festung Jersey) jako nedobytnou součást Atlantického valu proti spojenecké invazi na kontinent. Kdejaký strategický pahorek se tak stal místem pro budování kulometných hnízd a pozorovatelen. Této pozornosti neušla ani pravěká stavba Hougue Bie anebo některé staré větrné mlýny či majáky. Některá pobřežní skaliska byla doslova prošpikována zákopy a podzemními průchody mezi jednotlivými bateriemi, muničními sklady a dalšími objekty. Pro účely takto rozmáchlé výstavby sem Němci deportovali obrovské množství nuceně nasazených lidí z okupovaných území, kteří zde mnohdy umírali v otřesných pracovních podmínkách. Bohužel řadě z nich v útěku zabránila kolaborace zdejších obyvatel s okupační správou. Demoralizované ostrovní obyvatelstvo totiž přišlo postupně o svobodu pohybu, o psy, ale třeba i o jízdní kola. Všude panoval hrozný hlad a strach z častých represí.

Ironií osudu se však mohutný systém betonových pobřežních baterií a pozorovatelských věží žádných bojů nakonec nezúčastnil. Spojenci jednoduše malý ostrov obešli a postupně izolovali od dobývané pevniny. Svobody se tak místní dočkali až na samotném konci války podobně jako v tehdejším Československu. Tedy až v okamžiku podpisu bezpodmínečné kapitulace v Remeši na počátku května 1945.

Z čeho žijí ostrované

Zatímco dříve žili obyvatelé Jersey hlavně z prodeje zemědělských výpěstků, chovu slavného dobytka a navazující potravinářské produkce, dnes se situace podstatně změnila a za pouhých sto let klesl počet aktivních farem o čtyři pětiny na současných pět set. Těch několik stovek usedlostí, které jsou roztroušené po celém ostrově, se živí hlavně chovem slavného jerseyského skotu a produkcí mimořádně dobrého mléka a tvrdých sýrů. Sklízejí se tu také jablka na výrobu slavného cideru. Tento mírně alkoholický nápoj před první světovou válkou táhl tuzemský export ostrova. Jeho dalšímu rozkvětu odzvonilo zejména v důsledku americké prohibice. Nezmizel ale úplně, a tak si jeho rázovitou chuť můžete připomenout v místních hospodách i při nákupu vděčných suvenýrů. Leckoho možná trochu zklame jeho syrová vůně a nahořklá pachuť připomínající hnijící jablka. Je to ale původní, přírodně zkvašená jablečná šťáva bez dalších ovocných příchutí, které jsou typické například pro jeho produkci ve skandinávských zemích. Každopádně v místních zahradách často narazíte na kruhové kamenné drtiče jablek jako dekorativní prvek. Býval do nich zapřažen dobytek, který v jeho obvodovém žlabu táhnul vertikálně nastavený kamenný žernov. Typické aroma zdejšího cideru si vychutnají i ti, kteří rádi mlsají. Příležitost k tomu jim dává takzvané černé jerseyské máslo (Jersey black butter). Tato sladká laskomina je ciderem doslova prolitá a spolu s kořením a jablky se po tepelném zpracování maže na chléb místo obyčejného másla.

Kdysi kvetoucí ostrovní rybolov je nyní bohužel trochu na ústupu. Vody okolo ostrova jsou do značné míry vyčerpané. „Situaci s kdysi hojnými mořskými plody i mnohými druhy ryb zhoršují polští imigranti, kteří se na ostrov hromadně a bez prostředků stěhují“, postesknou si rybáři na západním pobřeží. Báječné ústřice se tu však pěstují i dnes. V pitoreskním přístavním městečku Gorey vám je také pěkně a chutně upraví. Na proslulé „fish and chips“ je dobré zajít do kterékoliv tradiční restaurace, i když obsluha je v některých z nich vzhledem k únavě z jednodenních francouzských nájezdů turistů poněkud otrávená. Tak tomu bohužel bylo i v proslulé restauraci u Hektora (Hector´s), skryté v jedné z úzkých uliček historické části hlavního města.

Hlavní příjmy na Jersey dnes ovšem plynou z jiných aktivit. „Ostrov se blíží daňovému ráji a lze zde optimalizovat daňové portfolio. Proto je tu více daňových poradců a právníků, než kdekoliv jinde“, opatrně nám sděluje Nick, náš hostitel, který právě v jedné takové advokátní kanceláři pracuje. Ekonomickou prosperitu ostrovní populace je možné zažít zejména v hlavním městě Saint Helier, které již v ničem nepřipomíná dávnou dobu poustevníka svatého Heliera. Ten dal městu jméno, když jako svatý muž pobýval ve své odlehlé poustevně na vysoké skále, která je dnes zabudována do propleteného organismu Alžbětina hradu. Město se rychle rozrůstá do okolních farností a přitom pohlcuje sousední vesnice St. Saviour, St. Lawrence a St. Clement. Šíří se dokonce i do moře, kde na sypaných hrázích vyrůstají celé nové obytné čtvrti, hotelové komplexy nebo třeba akvapark. I tak vypadá dnešní tvář malebného ostrova.