Dolnorakouské hody gurmánské i architektonické
Dolní Rakousy – země zaslíbená. Milí a vstřícní lidé, nekonečné lesy, mohutný tok Dunaje a k tomu monstrózní klášterní areály jako vyspělá centra vzdělanosti. Nádavkem pak hned několik gurmánských fines. Je libo mák, zavítejte do makové vesnice a budete se divit, co se všechno dá s mákem, tedy tím zralým, dělat! A podobné je to se šípkem, hořčicí, meruňkami, hruškami, vínem a chřestem. Každý si tu najde to své. Oblíbené pochutiny můžete ochutnat na sladko, či na slano, teplé či studené. A to jsme navštívili jen západní část této největší rakouské spolkové země, která svou rozlohou atakuje hranici 20 000 km2.
Dolní Rakousy – to je na čtyřikrát rozdělená země, vlastně širé venkovské oblasti tvořící širší zázemí Vídně, která je samostatnou spolkovou zemí. Odjakživa se tu od severozápadu k jihovýchodu vžilo dělení do čtyř regionů, z nichž jsme navštívili hned dva – Lesní čtvrtinu (Waldviertel) a Moštovou čtvrtinu (Mostviertel), kde to voní moštem z přesladkých hrušek williamsek. Cestovali jsme z hlubokých lesů pokračujících z našich jižních Čech až k úrodnějším polím a sadům v teplém Podunají. Krajina se tu mění před očima. Nejprve je příjemně pahorkatinná, pak se mírně zvedá, aby se propadla k široké depresi Dunaje. A pak znovu do výšek až k předalpským vrcholkům. To už nemluvíme o žádných drobečcích. Mezi jejich holými štíty se rozlévají vody alpského jezera Lunzer See, tolik oblíbeného k letnímu koupání i venkovním svatebním obřadům. Jezero není nijak velké, na délku má sotva půldruhého kilometru. Jeho vody jsou však nezvykle průhledné a na jeho dně se při březích proplétají hadovitá těla stovek sivenů, žebrajících o potravu. I my jsme vytáhli něco málo z příručních zásob. Začátek května tu ovšem poznamenává nezvyklý klid. Jaro je letos poměrně studené a sezóna se odkládá.
Obyvatelé Dolních Rakous jsou nám v lecčems blízcí, například rádi pijí pivo a pánové mají často typická pivní bříška jako u nás. Přesto nás asi v pití alkoholických nápojů považují za nepřekonatelnou metu. V příjemném městečku Weitra, po česku Vitoraz, se tu z porovnání našich národních povah a slovní zásoby dozvídáme, že hodně pít tu má svůj ekvivalent ve slovesu „tschechern“, tedy jinými slovy pít jako Čech! Weitra je přitom historický přeborník ve výrobě pivního moku. Byl tu založen nejstarší pivovar v celém Rakousku, a to hned roku 1321, a v sedmnáctém století si tu vzájemně konkurovalo závratných 33 pivovarů! Pomalu každý druhý dům na náměstí i v jeho okolí se může pochlubit historicky uděleným právem várečným! Takže Dolnorakušané nejsou také žádná ořezávátka. Procházka městem potěší oko, protože je tu na co koukat. Z historického jádra nejprve spatříte Lineckou bránu (Linzer Tor) s přilehlým opevněním z obnaženého kamenného zdiva a moderním pivovarem piva značky Weitra Bräu, jehož počátky se propadají až do poloviny čtrnáctého století, kdy ho založil prozíravý Hadmar II. z Kuenringu. Již samotná brána není však nijak vysoká, spíše se drží při zemi, ale její vrchol zdobí koruna z renesančních vlaštovčích ocasů. To jsou takové hezké architektonické ozdoby, odvozené z cimbuří. Městu ovšem dominuje renesanční zámek na místě hradu s řadou pravidelných štítů vyrovnaných jako vojáci. Nezaměnitelnou siluetu současného sídla knížat Fürstenberků tu zanechal inovativní italský architekt Pietro Ferrabosco.
Kdo chce ovšem vidět pravou gotiku, tak musí sejít až k farnímu kostelu. Kupodivu překvapí hlavně přilehlá fara. Na první pohled barokní fasáda skrývá hned dva kouzelné pozdně gotické portály ze začátku 16. století. Působí ve svých zaoblených křivkách se širokou profilací nadčasově, skoro jako z dob mnohem pozdního kubismu. Farní kostel opodál obkružují pevné hradby s řadou prastarých náhrobků na své vnitřní straně.
Člověk by si myslel, že pohraniční Gmünd nemá vlastně co nabídnout. Patrně k tomu vede turistické neatraktivita jeho západního předměstí, které se dnes jmenuje České Velenice. Naštěstí se volba do tohoto dolnorakouského městečka zajet vyplatila. Historické jádro tohoto vstupního bodu z jižních Čech a prvního cíle lačného turisty rozhodně nezklamalo. Náměstí je notně protáhlé a uprostřed něho stojí nevelká renesanční budova Staré radnice (Altes Rathaus). Toto tepající srdce města míří od původně gotického farního kostela až ke kdysi gotickému vodnímu hradu. Ten byl však Habsburky upraven nejprve renesančně a v devatenáctém století pak znovu v klasicistním slohu. Je obklopen hezkým anglickým parkem s rybníkem. Uprostřed něho stojí ostrůvek. Ze všeho dýchá klid a pohoda. Musí tu být opravdu hezké bydlení, protože zámek v roce 1986 Habsburkové prodali, aby tu mohly vzniknout byty.
Český ekvivalent názvu tohoto města vyvolává okamžitě kulinářské konotace. Zní totiž Cmunt a právě od něj vznikl název jihočeské bramborákové speciality – kaplické cmundy. I když jsme prochodili celé město, takový pokrm jsme tu nenašli. Zato východně od historického jádra do katastru města zasahuje zajímavá přírodní památka. Nazývá se Blockheide a je to celorakouský unikát. Balvanovitá odlučnost žuly na blízkých návrších ukazuje pomíjivost i u tak tvrdé horniny, jakou je právě žula. Voda a vítr tu vykonaly své, když trpělivě erodovaly obnažené vrcholky podzemních žulových skal. Ty se postupně oddělovaly a vytvořily tu taková malá skalní města s přehlídkou kamenných labyrintů i solitérních balvanů velkých rozměrů a rozličných tvarů. Lidé kdysi věřili, že takové balvany musel upustit čert, a tak se u mnohých z nich v upomínce na něj setkáváme. Je tu jeho lůžko nebo také Ďáblův pecen chleba. Fantazie pověrčivých lidí z řídce osídlených končin uprostřed hlubokých lesů zabírala velmi dobře.
Pevnosti mnichů ovládají krajinu
Dolnorakouské kláštery jsou jednoduše monstrózní! Jde o naprosto nepřehlédnutelné krajinné prvky a dominanty dávající tuzemským i přespolním na vědomí, že v této zemi po staletí vládne katolická církev. Již Babenberkové na začátku rakouského panství v Podunají dávali mnišským řádům velký prostor, aby kultivovaly zemi a stmelily ji pod jednou náboženskou příslušností. Ke klášterům se mělo vzhlížet s pokorou i s bázní. Jejich prelatury tudíž musely poddaným imponovat, dávat jim najevo, kdo je pánem nad jejich hříšnými dušemi. To se právě zde podařilo v nebývalé míře. Sami Babenberkové, kteří se v hledání trvalé rezidence jali obsadit ten či onen kopec, museli vždy po nějakém čase své nové sídlo opustit, protože mniši je odtud postupně vytlačili. Pochopitelně za cenu, že na zeměpána mysleli v některém z klášterních traktů několika reprezentativními pokoji, aby ho tu čas od času náležitě pohostili a pohodlně ubytovali i s jeho četným doprovodem. Snad i proto dodnes budí dvojaký dojem zeměpanských pevností.
Nejprve navštěvujeme cisterciáckou Světlou (Zwettl). Hned u tohoto prvního klášterního areálu prakticky za branou Čech narážíme na výjimku z pravidla. Několik nádvoří tohoto giganta totiž leží v údolí, tvarovaném a zásobovaném křišťálově čistou vodou z místních zdrojů. A právě údolí a voda jsou dva nezbytné parametry cisterciácké řehole, která praví, že každá mnišská usedlost je musí respektovat. Nejinak je tomu i tady. Klášter je v tomto duchu svým vlastním městem, když leží necelé dva kilometry od samotného města Zwettl. Nevýhodou takového zakládání klášterů ovšem bývá bezpečnostní hledisko. A to se i tady projevilo v době krize importované z blízkých Čech. Zkáza přišla na začátku patnáctého století ze severu. Husitským oddílům byly dolnorakouské mnišské haciendy solí v očích. Neváhaly tedy a vtrhly do málo chráněného kláštera, aby jej vypálily i s uzamčenými mnichy… Husitský nájezd uštědřil klášteru nejen ohromnou ránu, ale i opožděnou lekci. Ihned po vyrabování jej proto obklopily pevné hradby s několika věžemi. Klášter se poměrně rychle zmátořil. Hradby však už prakticky nikdy nevyužil. Z Čech však v Rakousích následně rezonovala i reformace. O necelé dvě století později tu kvůli ní v obrovském areálu dleli jen dva mniši… Snad i proto jsou všechny klášterní stavby ovlivněny dvěma stavebními slohy – gotikou a barokem. Jejich architektura odráží duchovnost a pevnost ve víře, ať již v prvotním stadiu kolonizace pusté krajiny v období gotiky, tak v ostré protireformační reakci na odklony inspirované severním sousedem v poněkud násilném barokním návratu do katolického lůna.
Ve Světlé se ve snaze upevnit vládu katolického ritu poprvé setkáváme s geniální osobností Jakoba Prandtauera. Tento vynikající architekt, rodištěm Tyrolan, dokázal vytvořit přesně takové architektonické vyznění, které budilo a dodnes budí obdiv. Prozíravě tu zachoval románsko-gotický rajský dvůr s křížovou chodbou a studničním oktogonem jako němé svědky z dob jeho zakladatelů. Jestli sem zavítáte, nenechte si tuto část prohlídky ujít. Něco takového totiž našinec doma neuvidí. Z rozlehlého čtvercového dvora s rajskou zahradou, uprostřed něhož stojí na věčnou paměť prvotního hříchu dvou mladých lidí jabloň, jednoduše přechází zrak. Dvoubarevná žebra vysokých kleneb křížové chodby tvořená skládáním žuly a pískovce ostře sjíždějí do sdružených oblouků oken s mnoha sloupky. Hotová učebnice středověké architektury. Dvůr osvěžuje nadpozemské světlo oblouky otevřeného prostoru oktogonu s kašnou osazenou skulpturou v podobě ananasu. Cisterciácké vzývání a uctívání vody právě tady nabírá na síle. Architekt si nedovolil zasáhnout ani do románské kapitulní síně, druhé nejposvátnější prostory kláštera, a vlastně ani do jeho úplně nejposvátnější části – do sálové architektury klášterní baziliky. Jakob Prandtauer sice architektonické kořeny cisterciáctví zachoval, ale v jeho okolí zásadně přestavěl všechny obytné prostory kláštera. Nezřekl se ani dotvoření místního svatostánku, k němuž citlivě přistavěl sedmdesátimetrovou věž s postavou Krista na vrcholu. Kvůli gotickému okolí věž ponechal jen tak, poskládanou z opracovaných žulových kvádrů bez omítky. Tak se mu podařilo propojit vzletnou a k nebi rostoucí prostotu gotických kleneb s opulentním a dekorativním barokním hraním. Vertikála věže ostře kontrastuje se zbylými budovami kláštera, které v přesném sledu jednotlivých nádvoří a spolu s terasovitými zahradami sledují především horizontální linku. Prandtauer ve Světlé zůstal relativně umírněný. Barokní rozehrání chrámu přinesl až talentovaný synovec tehdy již mrtvého Prandtauera, který se jmenoval Josef Munggenast. Jeho rukopis čteme zejména v interiéru baziliky. Pozdně gotický sálový prostor s věncem kaplí za oltářem vyplnil novým obsahem. Jeho několikapodlažní hlavní oltář se zeleným stromem uprostřed vytlačil původní gotický oltář. Kdo jej chce vidět, musí se ovšem vrátit zpátky do Čech nebo spíše do moravského Adamova, kam byl prodán, aby dominoval nově vybudovanému neogotickému kostelu. Dodnes tady jeho prodeje litují…
Další z dolnorakouských klášterů již není třeba tolik představovat. Je přesně takový, aby uhranul, ohromil a navedl vás k tomu pravému zdroji náboženské síly. Klášter v Melku svým téměř dvoukilometrovým průčelím s barokní hravostí i přísnou symetričností dominuje šedesátimetrovému skalnatému návrší nad stejnojmennou říčkou, která opodál svými vodami opravdu spíše jen symbolicky přispívá do širokého toku životodárného Dunaje. Zatímco ve Světlé jsme byli prakticky sami a klášterní areál nám dal prostor k rozjímání, melkský protějšek nám bohužel tuto výhodu neposkytl. Je totiž druhou nejnavštěvovanější rakouskou památkou. Zájezdy především z Čech a Číny se tu střídají se železnou pravidelností a neúnavně plní klášterní kasičku. Peníze jsou tu opravdu potřeba, neboť klášter je tak obrovský, že se nepřetržitě opravuje již čtyři desetiletí a práce stále ještě nejsou u konce. Nebo spíše začínají znovu tam, kde skončily… Benediktini jsou tak v této stavbě odsouzeni k nekonečnému koloběhu neutuchající stavební činnosti.
I když klášter obléhají davy turistů, stojí rozhodně za vidění. Takové bohatství a okázalost aby jeden pohledal. Tentokrát se ovšem Jakob Prandtauer nenechal ve svém díle utlačit gotickou reminiscencí na slavnou minulost. Svůj talent tu od roku 1702 rozvíjel v plné síle a docílil vrcholně barokního odkazu, který snad nemá ve světě obdoby. A nezapomněl ani na zahrady s terasami a vodotrysky, do nichž však už jeho nástupce a zároveň synovec Josef Munggenast umístil hravý barokní letohrádek pro samotného opata, který se nebál dát klášter z gruntu přestavět. Jmenoval se Berthold Dietmayr. Jediné stavby, které přežily jeho novátorské tužby, byl soubor pevnostních budov někdejší babenberské sídelní pevnosti s několika renesančními věžemi a dva raně barokní bastiony, dnes opatřené vyhlídkami. Zdaleka ne ve všech dobách tu totiž bývalo klidno. Ať už za Babenberků na úsvitu středověku, anebo v 17. století, kdy nad celým Rakouskem visela hrozba tureckého nebezpečí. Klášter na relativní dobu dlouhého klidu přivykl a z něho jej vytrhl právě až vpád Turků v roce 1683. Ten představoval opravdovou pohromu, ale následně i příležitost pro bezprecedentní barokní rehabilitaci. Ovšem právě také doba osmanských nájezdů poskytla dobrý důvod k ponechání a rozšíření původního opevnění kláštera z nejzranitelnější východní strany. Dnes však právě touto cestou proudí již jen davy turistů z mamutího parkoviště.
Z Melku vládli Babenberkové již od roku 976, a to po dobu plných dvou století, než je odtud vypudili přesvědčiví mniši. Od té doby ovšem i na Melku platí, že tu má císař vyhrazeny pokoje pro své ubytování. Můžete si je prohlédnout i s muzeální expozicí a také Kolomanovou kašnou z roku 1687. Svatý Koloman do Rakous dorazil jako irský misionář. Nedočkal se tu ovšem příjemného přijetí, byl zatčen a mučen. Nakonec zemřel mučednickou smrtí. Rakušané si však jeho ostatky ponechali a Leopold II. Babenberský je v roce 1113 nechal dopravit do kláštera. A tak tu jsou dodnes. Klášterní interiéry nezapřou neskonalé bohatství zdejšího opatství. Perličkou je kromě obrovitých prostor Mramorového sálu a Klášterní knihovny hlavně samotná bazilika. Z Prandtauerova pera ovšem pochází jen loď. Obě průčelní věže chrámu vznikly později až za jeho synovce. Z jeho gigantických rozměrů a přetížené zlacené výzdoby přechází zrak. Vstupující má pocit, že se ocitl v budově velikosti nádražní haly, nad kterou se vznáší kupole geniálního architekta. Ta dosahuje závratné výše 64 metrů s ostře barevnou freskou od J. M. Rottmayra. Člověk je tu opravdu nicotný. Na jeho výšku se tu totiž zcela záměrně nestavělo, aby byl ohromen, ale také zraněn velikostí a zdobností všeho kolem sebe. Věru působivé divadlo víry!
Do třetice všeho dobrého zmíním klášter Göttweig. I tady se s důsledky do širokého kraje projevili benediktini. Altmann z Pasova pro založení kláštera nemohl vybrat lepší místo. V roce 1074 tu tedy díky němu vyrostl na poměrně strmém kopci (260 m. n. m.), aby mohl doslova trůnit v krajině nedaleko od nejstaršího rakouského města Kremže (Krems). Centrum duchovní vzdělanosti vyžadovalo pro příchozí nezanedbatelnou fyzičku, protože výstup pro pěší je vcelku náročný. Většina návštěvníků sem ovšem dnes vyjede autem, a tak proud poutníků svedený žlebem kolem Křížové cesty poněkud vyschnul… Také tento klášter za svoji barokní obrodu vděčí předchozímu úpadku a sérii pohrom, které se snesly na kraj. Turecký vpád, požáry a mor vykonaly své, ale nejhorší ranou pro klášterní život představovala reformace. Zdecimovaný mnišský stav a zchátralé budovy na sklonku 17. století doslova vyzývaly k akci. Tuto výzvu nicméně až v roce 1719 přijal opat Gottfried Bessel. Prandtauer však už byl tehdy obsazen, když stavěl kláštery v Melku a Herzogenburgu, a tak opat sáhnul do vídeňských zásob talentovaných architektů a zvolil Johanna Lucase von Hildebrandta. Byla to opravdu šťastná volba, byť se tento klášter dochoval jen v torzu. Kolosální projekt symetrického souboru budov kolem několika nádvoří s nárožními věžemi v nárožích nemohl být dokončen. Vyschly totiž finanční zdroje. Na rakouský trůn v polovině 18. století poprvé nastoupila žena, což se stalo důvodem pro následné pruské vojenské akce. A vytrvalé války lezly hodně do peněz, přičemž katolická církev nemohla v těchto krvavých svárech zůstat stát stranou. Obrana víry byla důležitější než dostavba majestátních budov. Když vystoupáte do horních klášterních partií, ocitnete se na svěže zeleném pažitu. Proti vám stojí dvě tupě zakončené věže chrámu s mohutnými sloupy v průčelí a po stranách se odvíjí jednotlivé klášterní trakty. Pravá strana však zcela zjevně není dostavěna, snad protože v té levé se musely dostavět Císařské pokoje pro případnou návštěvu panovníka. Jsou přístupné z okázalého vnitřního schodiště jako součást muzeální expozice. Vcelku nesourodě to tohoto pravidelného konceptu vstupuje především románská kaplička z počátků existence kláštera. Stojí osaměle v jeho nejvyšším místě. Tato takříkajíc ubohá prostora je ve srovnání se zbytkem areálu zanedbatelná až nicotná, nicméně jinak nepříznivý osud jí dopřál další skromnou existenci v sousedství až zhýrale marnotratného komplexu. Větší kontrast co do velikosti i formy si snad ani nejde představit. Staré a nové, malé a velké, prosté a ozdobné …
Nekropole Františka Ferdinanda a Žofie Chotkové i renesanční terakotová „armáda“
Kde jsou vlastně pohřbeny oběti sarajevského atentátu z června roku 1914, ptáme se? Na Konopišti to rozhodně není. Následník trůnu František Ferdinand d´Este a jeho nerovnorodá manželka Žofie Chotková měli spočinout v kryptě zámeckého kostela v dolnorakouském Artstettenu. Ten stojí jen pár kilometrů severně od Dunaje v malebných zalesněných kopcích. Právě na tom nejvyšším z nich vyrostl koncem třináctého století gotický hrad. Ten současná stavba s řadou válcových věží po obvodu rozhodně nezapře, byť podlehla řadě pozdějších zásahů, které ji proměnily v romanticky působící zámek. Manželé tu žili a vychovávali své tři děti a občas sem zavítal i sám starý mocnář František Josef I. Jeho oblíbené zelenkavé křeslo tu v expozicích ostatně lze vidět i dneska. Svého synovce si hleděl jako nástupce na trůnu, na který ovšem nikdy neměl dosáhnout. A tak tu dnes leží bok po boku vedle sebe v kamenných sarkofázích. On příslušník vládnoucí dynastie, ona česká hraběnka nijak valných vyhlídek. Kvůli ní se následník zřekl pohřbu do císařské nekropole u kapucínů ve Vídni a zvolil posmrtnou společnost své nejmilejší.
Zámecké muzeum není nijak přehlcené informacemi a velmi srozumitelně předává střípky z jejich společného života, plného lásky i lovecké vášně. Děti neslavně proslulého páru získaly jen titul vévodů z Hohenbergu a jsou pietně pohřbeni v sousední kryptě spolu s rodiči. Zájemce však v zámku může objevit i osobní předměty prvních obětí světové války, třeba aktovku následníka nebo toaletní soupravu hraběnky, která se prý ale nikdy pořádně nenaučila hovořit česky. A nevyhýbají se tu ani citlivé otázce atentátu. Na nádvoří zámku je zaparkované typově totéž vozidlo, v němž byl pár zastřelen atentátníkem Gavrilo Principem. A uvnitř najdete i exemplář vražedné zbraně. Půvabná je i prohlídka přilehlého parku s terasami a řadou moderních plastik.
Kdo chce však vidět galerii terakotových postav ze všech společenských vrstev, ten by neměl rozhodně vynechat zámek Schallaburg. Od Artstettenu leží jen pár kilometrů. Je to opravdu prazvláštní sídlo, často ověnčované titulem nejkrásnějšího rakouského renesančního zámku. Již zdaleka je vidět jeho siluetu tvořenou zříceninou gotického paláce, k němuž se váže soubor dvou zámeckých nádvoří s hranolovou věží. Zdejší zázrak v podobě červeně zbarvených patrových arkád najdeme na prostorném nádvoří. Vilém z Losensteinu toužil jako pravý renesanční velmož a kavalír po nějakém uměleckém divu, a tak si v roce 1573 na vytvoření terakotového díla v podživotní velikosti pozval sochaře Jakuba Berneckera. Jestli jiné zámky jeho doby měly otevřené arkády, tak on chtěl něco jiného. Bernecker mu jeho přání splnil po svém, když na každém z arkádových pilířů postavil jinou terakotovou sochu, povětšinou velmi světských rysů. Tyto sochařské reliéfy rostou ze zdí se železnou pravidelností a každý je jiný. Tu žena, tu muž, tam mnich, onde šašek, pán či kmán. Hotová umělecká galerie pod širým nebem, věrně dokumentující rozvrstvení společnosti renesančních Dolních Rakous. Realistické rysy neživé červené terakoty našly předobrazy ve skutečných lidech, a tak navozují dojem reality, byť nedosahují životní velikosti. Schallaburg však žije i v přilehlých renesančních zahradách a uchvacuje také souborem navazujících bran s výraznými atikami v podobě vlaštovčích ocasů. Evropa má tedy také svou terakotovou „armádu“, nikoliv však tak militantní, jakou disponuje Čína. Ta evropská však byla určena pro svět živých.
Dvojí tvář Svatého Hypolita
Hlavním městem vlastně tak trochu z překvapení je právě Sankt Pölten, tedy česky Svatý Hypolit. Padesátitisícová metropole Dolních Rakous se jako nejpříhodněji umístěné město hodilo místním patriotům k tomu, aby jej v referendu v roce 1986 zvolili novým hlavním městem. Obrátili se tehdy zády k dosavadní Vídni, kterou Dolní Rakousy obkružují ze všech stran. Rychlá volba ovšem současně neznamenala, že se sem také rychle přesunou zemské orgány, zejména pak zemský parlament (Landtag) a zemská vláda. Ty si dávaly notně na čas a z velkoměstské Vídně nespěchaly. Svatý Hypolit vlastně ani nebyl připraven na převzetí nové role. Určitá pochybnost zůstala i v nás, když jsme se prošli jeho úzkými uličkami s patrovými měšťanskými domy spíše venkovského vzezření. Větších objektů aby tu pohledal. Vlastně kromě Biskupského dvora (Bischofshof) a poměrně výrazné barokní radnice tu nevyrůstá žádná dostatečně reprezentativní budova. Provinčnost městu zůstala přes jeho formální status i dnes. Tedy alespoň v jeho staré části.
Abych ale nebyl nespravedlivý, tak rozhodně musím opět zmínit barokního génia Jakoba Prandtauera. Ten právě zde nalezl své útočiště, když si v Obilné ulici (Kornstrasse) zakoupil poměrně velký měšťanský dům a upravil jej pro potřeby své rodiny a také v něm v roce 1726 skonal. Dodnes překvapí poměrně rozložitou fasádou, která svědčí o dobrém stavu architektovy peněženky. Však také v Dolních Rakousích stavěl kdeco a pro kdekoho, bohaté církevní mecenáše nevyjímaje. Budoval však i na sousední jižní Moravě. Hrabě Questenberk si u něj objednal stavbu zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou, dodnes právem nazývanou moravskými Versailles. I v samotném městě převzal dvě nabídky na realizace zajímavých staveb dynamického vrcholného baroka. První z nich sekunduje již zmiňované radnici na hlavním náměstí. Stojí napravo od ní v nároží a zaujme zvláštně řešeným úzkým průčelím, které je prolomeno poloobloukem směrem dovnitř. Jedná se o kostel kapucínského kláštera. Opodál pak stojí neobyčejně, až šlehačkově dekorované průčelí Ústavu anglických slečen. Jeho až palácově pojatou fasádu rozbíjí sochařská výzdoba s náboženskou tématikou a korunuje nízká hranolová věž. Souměrná a vyvážená budova je jednou ze skrytých ozdob města, dodnes úplně nedoceněných.
Zcela opačnou tvář město ukazuje na nábřeží řeky Triesen hned za obnovenou židovskou synagogou ze začátku minulého století, vlastně jedinou dochovanou v této spolkové zemi. Nacistická minulost židovské svatostánky neušetřila holt ani v Rakousku. Za ní začíná jiný svět. Postmoderní výstřelky z betonu a skla vytvářejí jinak chybějící bulváry i nábřežní korzo. Jsme v ostře kontrastní čtvrti Sankt Pöltenu, bohužel s poněkud pokulhávající sourodostí s bezprostředně sousedícím historickým odkazem předků. Vysoké a veliké se staví proti nízkému a menšímu, zdobné tu vytlačuje neúprosná sterilní strohost fasád oděných do zrcadel a železné pravidelnosti prefabrikovaných podlaží. Ale i tak si tato hypermoderní čtvrť zaslouží pozornost. Pod taktovkou současného rakouského architekta Ernsta Hoffmanna tu postupně vyrostla Věž zvuků (Klangturm), odkazující na dolnorakouské zvonice se zvonkohrami, ale také mohutná budova Zemského sněmu. Její jednací trakt je vynesen na několik sloupů přímo nad tok řeky Triesen. Div, že se nezhroutí do jejich vod. Tak křehce se na první pohled jeví. Zaujímá poloměsíčitý půdorys a její prosklené stěny zvou k výhledům do okolí. Tak nevíme, jestli se raději místní zemští poslanci nedívají z oken, než aby se soustředili na nové vyhlášky. Stranou nechám úvahu, jestli to náhodou není někdy lepší… Odtud vedou dvě paralelní ulice, samozvané bulváry odnikud nikam. Mimo úřední dny jsou docela vylidněné. Živá duše není v dohledu, a tak na nás se zvláštní naléhavostí, snad až lehce depresivně, doléhá tíže postmoderního světa byrokracie. Jediným živáčkem je tu příslušník parlamentní ochranky v uniformě, který si opatrně jen v ponožkách vykračuje po šedivých kamenných deskách, držíc nepohodlné kanady v ruce. Zvláštní obraz lidské ztracenosti ve složitém, potažmo málo srozumitelném architektonickém komplexu. V jednom z bulvárů navíc pohledu na modré nebe po celé svojí délce brání pravidelný sled ocelových rámů bez výplní, naznačujících neexistující zastřešení. Neosobní rozměr je sice působivý, ale nutně také podivně odlidštěný. To svými rozměry a hladkými fasádami potvrzuje i dům zvaný Torhaus. Prosklená hranolovitá stavba s asymetricky vloženým průjezdem brány, kterou by projelo několik náklaďáků vedle sebe. A za ní obrysy včerejšího, zjevně provinčního města.
V makové vesnici i meruňkovém souměstí
Kromě architektury se Dolní Rakousy mohou pochlubit místními gurmánskými specialitami. Je libo něco makového? Pak rozhodně doporučujeme návštěvu pohledné vesničky Armschlag, která leží mezi dvěma kláštery – Světlou a Melkem. Dřevěné štíty místních domků střídá bohatší průčelí dosud funkčního Makového mlýna (Mohnmühle). V něm se mele od konce 18. století místně hojně pěstovaný mák tří barev – bílých, šedých a modrých odrůd, a z jeho titěrných semínek se lisuje vynikající olej. Ten tu zpracovávají jako olej do zálivek, ale také pro kosmetické účely. V samotném mlýně se poprvé setkáváme s makovým krémem na ruce. Nezvyklá, ale příjemná vůně sametově krémové makové kosmetiky překvapí. Lecjaká žena se jenom zatetelí a snadno tu zatíží rodinný rozpočet nákupem všech potřebných makových propriet pro zkrášlení zevnějšku. Kousek od mlýna stojí několik stodol s pevným makovým sortimentem, jemuž vévodí typické Mohnzelten, tedy jakési makové šátečky s bohatou kyprou vnitřní náplní a tenoučkou vrstvou zvláštního těsta. Zakousnout se do takové taštičky je vyloženě zážitek. Intenzivní maková chuť, akorát sladký i velký. Člověk by hned sáhnul po druhém a pak i po třetím.
Jestliže však chcete ochutnat plnohodnotnou makovou kuchyni, nezbyde vám než se nechat vlákat do některého z makových statků, kde kolem stolů obsluhují sedláci a selky v tradičních krojích. Na jídelním lístku se to jen hemží makovými pokrmy, slanými i sladkými. Po stěnách jsou rozvěšené mlýnky na mák a makovice jako dekorace také udělá své. Ochutnáváme uzené špecle s horským sýrem a makovým posypem, které posléze vystřídají sladké šulánky s mákem. Oproti českému pojetí je v nich však mák notně provoněn patřičným naložením v rumu a bramborové noky doplňuje rozvar z meruněk z nedaleké dolnorakouské oblasti Wachau. Plná chuť i barva sladkých a šťavnatých meruněk prvotřídní kvality se s mákem výborně propojuje. Svůj region tu umí dokonale prodat! Přitom největší velmocí v pěstování máku je naše staré dobré Česko. O makovou produkci tu ovšem člověk v takto srozumitelné podobě bohužel nezavadí.
Meruňky a vinná réva – to jsou dvě hlavní plodiny Podunají, zejména již zmiňované oblasti Wachau. Meruňky čili Marillen jsou chráněny zeměpisným označením původu pro svůj nezaměnitelný ráz i nebývalou kvalitu. Meruňkové sady okupují svými nízkými a širokými korunami každé volné místečko na obou březích Dunaje. Nekonečné sady i solitérní stromy právem vytlačují ostatní zemědělské plodiny. Jakmile jde ovšem o strmější jižní svahy, dávají tu jednoznačně přednost pěstování vinné révy. Není tedy problém ochutnat některou z místních odrůd, zejména Veltlínské zelené. Vinaři ostatně rádi otevřou své vinné sklípky žíznivým kolemjdoucím. Zejména pak na tzv. Marillenmeile, která sleduje tok Dunaje v tak trochu sídelně rozsypaném souměstí Rossatz-Arnsdorf. I tady tedy můžete volit mezi vinným mokem a meruňkovými lákadly.
Středověké kulisy kremžské
V úrodné oblasti Wachau leží také přízračné dvojměstí Krems-Stein, tedy česky Kremže. Kremžská hořčice vznikla právě tady. Vinný ocet i vinný cukr udělaly díky šikovným rukám i hlavám místních zemědělců dobrou službu a světovou scénu, zejména tu špekáčkovou, obohatily o nezbytnou štiplavou pochutinu. Škoda jen, že už se tady dnes nevyrábí. Když jsme se tu po ní ptali v obchůdcích s regionálními produkty, posílali nás do „Špáru“, abychom si ji pořídili tam. Hořčici se tedy Kremže trochu odrodila a k jejímu odkazu se přímo nehlásí. Nakonec jsme tu však v odlehlém koutku přece jen nějakou hořčici objevili. V současnosti jí však punc regionálnosti vtiskávají obligátní, ovšem v žádném případě nudné meruňky. Inovace táhne a Kremže evidentně neusnula na vavřínech.
Proti hlavnímu městu má Kremže řadu nesporných turistických výhod. Nepopírám tak, že návštěva tohoto města se opravdu vyplatí. Má díky širokému toku Dunaje a zachovalým historickým jádrům původně dvou samostatných měst nenapodobitelnou atmosféru a nesporný půvab. Snese tak srovnání s naším Českým Krumlovem, ale hned na druhou. Hradby tu po směru toku řeky svírají nejprve protáhlý půdorys města Stein, aby se za nimi na nízkém pahorku rozložilo ještě rozsáhlejší středověké jádro kdysi největšího a také vůbec nejstaršího rakouského města Krems. Vídeň v dobách raného středověku bývala v jeho velkoměstském stínu. Město ovšem v průběhu staletí začalo politicky a hospodářsky stagnovat a Vídeň si s ním rychle vyměnila roli. Ústup ze slávy se však promítnul v unikátní zachovalosti obou městských jader. Měšťanské domy v Kremži nejsou vůbec rovné. Ba jsou vyloženě křivé a nejkřivější dům, jehož stěny zcela popírají zákony gravitace, stojí na návrší nad tzv. Gozzoburgem, gotickým palácem zdejšího soudce. Tenhle dům z dob hlubokého středověku se ve svých zdech doslova svíjí v různých vypouklinách, boulích i propadlinách. Rakušané na jeho nepřetržitě opravovaných zdech po staletí dokazují, že zachránit jde i takový dům, který nestojí na nejpevnějších základech a není ani vystavěn z nejkvalitnějších materiálů. Stojí před ním opravdu v němém úžasu, ale také v uctivém odstupu, kdyby náhodou…
Většina zdejších měšťanských domů nezapře svůj gotický původ a řada z nich si pro změnu zachovala věrně dochovanou a citlivě spravenou renesanční tvář. Obraz města tu není tolik pohledově zatížen dekorativními barokními kulisami. Prosté tváře a duše domů, které si na nic nehrají, jsou autentické, dobrácky neotesané a oko jenom prahne po vzácných detailech na fasádách. Třeba na Göglhausu v dolní části města se po fasádách rozbíhají renesanční fresky hrajících si opic. A všude rostou krakorcové pavlače, vypracované arkýře na žebrových klenbách.
Bloudíme křivolakými uličkami této architektonické stavebnice nahoru a dolů po hrubě dlážděných cestách, kudy kdysi jezdili obchodníci se vším možným. Částečně se v Kremži zachovalo i opevnění – kamenné hradby s Prašnou věží (Pulverturm) v nejvyšším bodě městského jádra, ale také Kamenná brána (Steintor). Ta opravdu stojí za vidění, zejména při pohledu zvnějšku. Tento drobeček vznikl ve dvou stavebních fázích. Trojdílnou formu střední hranolové věže se dvěma válcovými baštami mu propůjčila mateřská gotika a jen samotný vrchol hlavní věže brány se odrodil v době barokní. Otisk barokní opulentnosti se však vyplatí hledat spíše v jiných dolnorakouských městech, byť zrovna v Kremži nacházíme vůbec první architektonický doklad o použití baroka na rakouském území. Farní kostel sv. Víta je sice gotickým sálovým chrámem, nicméně jeho úzké hlavní průčelí se stalo první pokusnou plochou pro nový stavební styl, tehdy ještě ovlivněný střídmostí odcházející renesance. Když ovšem preferujete gotiku, namiřte zraky do výšin nad tento kostel a vystoupejte po krytém dřevěném schodišti Farních schodů až k piaristickému kostelu z let 1476 – 1515. Jestli chcete vidět žebrové klenby v nejrůznějších vzornících až krajkového typu, jste tu správně. Navíc kolem dokola kostela se piaristé rozhodli tehdy negramotným poddaným v položivých obrazech přiblížit život Ježíše Krista. Trojrozměrnost zdejším výjevům propůjčuje poměrně zdařilá kombinace malovaného pozadí fresek, před které jsou postaveny sochy svatých jako na plastické fotografii. Vše v životní velikosti a vzdáleno doslova na dotek, abyste si dílo mohli osahat.
Mezi Kremží a nedalekým Steinem, středověkým držitelem monopolu na obchod s alpskou solí, stojí za zastávku hned dvojice míst. Za Kamennou branou nezapomeňte ulevit uchozeným nohám v parádní cukrárně, a pak vyrazte jihozápadním směrem rovnoběžně s Dunajem až do muzeální čtvrti. Ta překvapí i nadchne výstřelky moderní architektury. Nejlepším za všechny je velmi nezvyklá budova Dolnorakouské zemské galerie. Je postavená do špičky a na jejím plášti marně hledáme okna. Velikostí je tak akorát, aby nerušila prostor města mezi oběma historickými jádry Kremže. Vlastně je poměrně dekadentně propojuje. Hned vedle ní stojí zubatý objekt Muzea karikatury, snad úplně jediného na světě. Kromě nápisu na fasádě ho bezpečně poznáte podle obtloustlé dvojice bronzových figurín v životní velikosti. Kdo se chce mezi nimi vyfotografovat, může pro tento účel využít třetí podstavec, umístěný mezi nimi. Tak to také zkoušíme.
Kolem moderně upravené budovy zdejší Kunsthalle, která vyrostla v někdejším továrním objektu, se už pomalu ubíráme k někdejšímu samostatnému městu Stein, které našlo sílu a připojilo se k sousední Kremži až v roce 1846. Vítá nás vysokou Kremžskou branou, která spolu s Lineckým protějškem a rozsáhlými úseky dochovaným hradeb s Rybářskou baštou (Fischerturm) dokládá preciznost zdejší fortifikace. Ta tu vznikala postupně od 14. až do 16. století. Nicméně je třeba říci, že nejmohutnější zůstala jeho severovýchodní část od Kremže, protože protáhlý půdorys je z jihu přirozeně chráněn širokým tokem Dunaje a ze severu skalnatým návrším, na němž vyrůstá mariánský chrám ze 14. století (Frauenbergkirche). Jeho interiér však dnes slouží jako památník obětem obou světových válek. Místním tak pro duchovní útěchu musí stačit pod ním rozložená stavba farního kostela sv. Mikuláše. Gotické krajkoví obou kostelů poukazuje na obrovské středověké bohatství města, které plynulo z mýta a poskytování solných skladů pro cennou surovinu dováženou z Horních Rakous. Konečně i prostor mezi dvěma pásy hradeb doplnil hned při vstupu do města gotický minoritský klášter s kostelem sv. Oldřicha a minoritským dvorem s další kaplí. Tento uchvacující celek, v němž si přijdete jako ve středověku, tu vyrostl už v roce 1264. Dvoukilometrová procházka po hlavní městské ulici po kočičích hlavách je jako chůze po Kneippově chodníku. Ale vyplatí se, protože z obou stran se kolem vás míhají neuvěřitelně krásné ukázky gotického a renesančního umění. Řada domů bohatých měšťanů je vyzdobena arkýři na gotických konzolách a po fasádách se rozprostírají četně renesanční fresky, mnohdy spíše se světskými motivy. Teprve v době barokní rekatolizace přibyly pozdější náboženské výjevy vrcholící skoro na konci hlavní ulice Trojičným sloupem. Za ním zbývá ještě navštívit proslulou palírnu meruňkových destilátů Bailloni. Rozrostla se tu hned do několika měšťanských domů a ve výlohách ji doplňuje lákavá oranžová produkce meruňkových likérů. Tak přijeďte, ať můžete také ochutnat! Třeba vleže v pohodlných lehátkách na břehu Dunaje!
