Barevný podzim na polském Baltu

Na pobřeží Baltu silně fouká a občas vydatně mrholí. Mraky se honí po obloze a vítr se opírá do korun palem, které jsou k našemu údivu v těchto zeměpisných šířkách rozmístěny v květináčích či nabarvených barelech po celém historickém jádru Gdaňsku. Páté největší polské město je spolu se svými dvěma menšími sourozenci – mladou Gdyní a lázeňsky klidnými Sopotami, výkladní skříní baltských pláží s bílým pískem a jantarovými naplaveninami. Pomořanský jantar vyniká svou kvalitou, někdy matností, jindy čirostí a mnohdy i velikostí a pestrostí barev.
Pro turisty je Trojměstí vytouženým cílem, ale také tak trochu pastí. Zejména pro nákupy i občerstvení v Gdaňsku se vyplatí chvíli hledat mimo nejfrekventovanější turistické památky. Kupříkladu chcete-li se dobře najíst, postupujte směrem dále od jádra města, protože tam je méně turistů, příjemnější personál a mnohdy i kvalitnější jídlo. Za poznání slouží především místní pečené pirohy s nejrůznějšími náplněmi i přílohovými omáčkami. Často jsou tu v nabídce ale i vařené pelmeně s masovými nádivkami. Vyhledáváte-li sladkosti, v nabídce vede hlavně poměrně rozměrné kynuté pečivo s různými ovocnými rozvary nebo marcipánem a marmeládou. Každopádně berte jako fakt, že v oblasti Trojměstí jsou ceny služeb poněkud vyšší než v jiných polských městech a v porovnání s cenami v České republice je třeba počítat tak s o třetinu dražšími pokrmy a nápoji v restauracích. Rovněž za ubytování v Gdaňsku počítejte spíše s vyššími výdaji, pokud zrovna nevyhledáváte jinak četné hostely. Cenově srovnatelná, či dokonce mnohdy levnější je naopak veřejná doprava nebo vstupné do muzeí.

Dar baltského jantaru
¨
Jantar je po gdaňských ulicích a obchodech k mání prakticky všude. Poláci jsou velmi dobrými obchodníky. Ostatně stejně jako dávno před nimi Němci nebo teutonští rytíři. Jantar tak nabízejí jak v honosných krámcích na starém městě, tak třeba i v provizorních stáncích v podchodu železničního nádraží. Nejvíce obchodů s certifikovaným zbožím však najdete ve velmi krásné ulici Mariacká v centru Gdaňsku. Tady se tento hořlavý polodrahokam, který ve slané vodě plave, houfně nabízí v každém ze dvou protilehlých řad úzkých domů. Bylo by hříchem některé z nich nenavštívit, ale vyplatí se smlouvat. Ceny zpracovaného polodrahokamu jsou totiž právě kvůli turistům vyšponovány do nehorázných výšek. Ale seženete tu všechno od šperků, manžetových knoflíčků až po pera s jantarovou násadkou, vyřezávané miniatury i drobnější jantarové hodiny.
Na jantaru tato půlmiliónová metropole kdysi vznikla a prudce se rozvíjela, a to již od dob pravěku. Jantar byl zdárně obchodně uchopenou příležitostí a Gdaňsk počátkem jeho cesty do střední, západní, ale i jižní Evropy již v dobách středověku. Muzeum jantaru v tomto směru leccos osvětlí. Najdete ho v obrovském cihlové budově gotického Velkého mlýna – mohutné stavbě s vysokou sedlovou střechou a malými okénky. Tento technický div provozovali již němečtí rytíři, jimž se nejen tady zkráceně říkalo křižáci, protože na svých pavézách nosili velký černý kříž ve stříbrném, tedy vlastně bílém poli. Ti ho založili v roce 1350 jako dobří ekonomové již při znalosti teorie úspor z rozsahu. Budovu nechali hned ze dvou stran obtékat vodami náhonu odbočujícího z řeky Motlavy a opatřili ji hned osmnácti vodními koly. Již tehdy tak položili základ mnohem pozdější tovární velkovýrobě na mletí mouky. Té se tady denně vyprodukovalo neuvěřitelných 200 tun!
Ale zpět k jantaru, protože Velký mlýn již od roku 1945 svému účelu neslouží a z původních kol už tu neuvidíte ani jediné. V jeho prostorách bylo zato vhodně instalováno unikátní muzeum zkamenělé pryskyřice, která odedávna sloužila jako symbol bohatství a moci. V temné atmosféře příšeří interiéru obrovské haly mlýnice se po jednotlivých podlažích seznámíte s vlastnostmi, historií, ale i konkrétním využitím pracovaného nerostu ve šperkařství, ale i sochařství, nábytkářství i v dalších uměleckých řemeslech. Zaujmou především obrovité kusy jantaru, které do muzea zapůjčili jejich šťastní nálezci. Jeden z nich připomíná tvarem i rozpraskaným povrchem bochník chleba. Z jantaru je tu k vidění i primátorský řetěz současných hlav gdaňské městské samosprávy, přenosné vyřezávané oltáře, číše, lžíce, ale i celé vykládané kusy nábytku, včetně šperkovnic a hodin. Jantar totiž vyniká kromě širokého barevného spektra a schopnosti vyleštění také poměrně velkou měkkostí, která ho předurčila k dalšímu řemeslnému zpracování. Na ojedinělé použití tohoto polodrahokamu v interiéru poukazují fotografie obnovené jantarové komnaty v někdejším paláci v ruském Carském Selu. Stále ještě nedoceněnou vlastností jantaru jsou také jeho izolační schopnosti, protože na rozdíl od běžného stavebního kamene neabsorbuje tak intenzivně teplo a chlad, o čemž se také můžete v tomto muzeu na vlastní oči přesvědčit.

Gdaňsk – hlava Trojměstí

Nejkrásnějším a největším městem Trojměstí je Gdaňsk, který ze všech třech měst leží nejjižněji. Současné velkoměsto nezapře svůj německý původ a komplikovanou historii plnou válek a obléhání. Jeho poloha v nížinaté přímořské krajině mu předurčila k obraně vodu a pevné cihlové hradby, které se tu stavěly od raného středověku prakticky až do současnosti. Asi nejlépe je to vidět západně od hlavního nádraží, kde vyrůstá morénový val nazvaný Grodzisko, tedy Hradiště. Strategické návrší se vyplatí navštívit, a to nejen proto, že je krásně parkově upraveno a doplněno výbornou restaurací. Je odtud podle mého názoru nejlepší výhled na historické jádro města i vzdálenější přístav až k moři. Zalesněné návrší je doslova protkáno nejrůznějšími opevněními od prastarého gotického zdiva až po barokní citadelu s bastiony a protáhlými budovami malých pevností, do nichž v dobách nacistické okupace (1939-1945) vestavěli navrátivší se Teutoni betonové pozorovatelny a dělové střílny. Pokud se vypravíte na severní stranu návrší, záhy dorazíte k prudkému srázu, na jehož vrcholu Góry Gradowej (46 m. n. m.) stojí vysoký památník v podobě kříže nazvaný Kříž Tisíciletí. Odsud uvidíte doslova ocelové město Pomořanska. Celý obzor okupují desítky železných konstrukcí rukou přístavních i dokařských jeřábů, nepočítaně továrních hal i kouřících komínů. Také tak vypadá loďařské centrum Polska. Variace na téma průmyslového panoramatu Ostravy.
Zatímco na Grodzisku opevnění svým charakterem připomíná spíše středoevropský prostor, jižní partie cihlových bastionů stojí již ve zcela nížinaté krajině. Kromě sypaných valů seřazených do pravidelných bastionů se zvířecími jmény jako je Vlk, Zubr nebo Králík, tu zásadní roli hraje vodní prvek. Voda tu vytváří nejúčinnější překážku pro případné obléhatele a cihlové hradby dovádí obranný systém města k dokonalosti. Však ho tu od 17. století obyvatelé Danzigu stavěli za pomoci mistrů nejpovolanějších, tedy Nizozemců. Radím se po hradbách projít. Jsou zkrášlené parkovou úpravou a propojené sypanými cestičkami.
Holandský vliv ovšem nepociťujeme jenom v těchto předměstských prostorách s tělesem Nížinné brány, ale především v samotném historickém jádru města. Zdejší prastaré měšťanské domy totiž silně připomínají své holandské protějšky. Jsou velmi úzké a vysoké, opatřené obrovskými skládanými okny a mnohdy i s cihlovými omítkami bez výraznějších ozdob. Středoevropana nadchnou a překvapí předsunuté terasy s kamenicky jemně chirurgicky zpracovanými zábradlími a ještě jedním zvláštním prvkem. Tím jsou protáhlé horizontální kamenné žlaby ukončené hlavami draků. Jimi proudí dešťová voda z napojených okapových svodů. Jenom by nás zajímalo, jak to tady vypadá v zimě, když do zmrzlých dlážděných ulic takové chrliče valí spoustu dešťové vody. Patrně tu tolik nemrzne, anebo tu naopak mrzne tak, že dešťová voda zmrzne v okapech a nic jimi tedy ven neproudí…
Poláci ostatně po porážce nacismu právě holandské a případně i francouzské architektonické vlivy zdůrazňovali při obnově těžce bombardováním poškozeného historického jádra. Německý původ a vyznění zdejší historické architektury byly tehdy záměrně potlačovány, aby se zapomnělo na hrůzy druhé světové války a zdejší odsunuté německé obyvatelstvo. Právě to totiž vůči dvakrát obnovené polské státnosti intenzivně brojilo. Nejprve hned po skončení první světové války, kdy neumožnilo přístup zásobovací lodí pro polskou armádu, která tou dobou bojovala se sovětskou mocí. Podruhé pak v prvních minutách druhé světové války. Tehdy již nacifikované Svobodné město Danzig pod vedením Alberta Forstera usnadnilo průnik nacistických vojsk do samotného města. Celá akce začala mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní 1. září 1945. Hlídkující německá válečná loď Schleswig-Holstein tehdy zahájila palbu na polské pevnůstky na poloostrově Westerplatte. Sedmidenní hrdinný odpor Poláků přitom Němci zlomili, stejně jako likvidaci polského prvku v samotném centru města. Jednalo se o budovu Polského poštovního a telegrafního úřadu, kterou místní úředníci v počtu pár desítek lidí zuřivě bránilo. Nebylo jim to ale nic platné, několik jich padlo a zbytek byl stanným soudem rychle odsouzen k trestu smrti zastřelením. Rekonstruovaný poštovní objekt zaujme hlavně výrazným památníkem před hlavním vstupem do budovy.
Není ani náhodou, že právě jen na dohled od této památné budovy vyrostlo supermoderní Muzeum II. světové války. Našikmo postavený hranol je vražen do hluboké jámy vstupu se schodištěm do podzemních expozic. Evokuje nevybuchlý plášť munice, zabodnuté hluboko do země a otevírající prostory temné kapitoly dějin dvacátého století. V nevtíravých a přitom expresivně vybavených a pojatých prostorách s umělým světlem máte pocit návštěvy jakéhosi podzemního bunkru. Jednoduchost a přímočarost sdělení hrůz, teroru a krutostí, kterých bylo lidstvo během šesti válečných let prožít, tu doslova prýští ze všech stran. Na stěnách se promítají dobové filmy, ukazují fotografie a plakáty totalitárních režimů, k jejichž nevyhnutelnému střetu došlo právě v osudném první dni září 1939. Expozice se ale začíná odvíjet již od konce první světové války a neopomíjí ani dřívější neblahé události, k nimž došlo v meziválečném období. Také Mnichovský diktát a obsazení Sudet ukazuje roztahovačnost německé Třetí říše. Kromě ní o všem i samotných Poláků, kteří se sami podíleli na obsazování Sudet v nezanedbatelné míře na Ostravsku, Těšínsku a Jablůnkovsku… Ani tento černý moment polsko-českých vztahů tu naštěstí neopomíjejí. A závěrečný vzkaz či spíše toužebné přání je tu zřejmé: již nikdy nepřipustit válečné běsnění. Škoda, že ani dnes se mu příliš nepřibližujeme a vytrvale setrváváme v soukolích válek o získání moci nad druhými.
Gdaňsk však kromě spouštěče druhé světové války, kdy velmoci sňaly své škrabošky falešného úsilí o pokojné soužití a odhalily své nejniternější úmysly, přinesl demokratizaci domácích poměrů. Lze ho shrnout do jediného slova – Solidarność. Tedy název pro první demokraticky založené odborové hnutí v komunistickém bloku. V roce 1980 se do jejího čela protlačil elektrikář ze zdejších doků (Stoznia), který se později měl stát prvním demokratickým prezidentem Polska. Lech Waleşa v dodnes dochované a krásně zrekonstruované budově Saly BHP podepsal dohodu s tehdejšími režimními předáky. Pod jeho vedením Polsko nevyhnutelně spělo k pádu komunistické diktatury v roce 1989. Role gdaňských loděnic tedy znamenala pro Polsko opravdu mnoho. Nepokoje v tomto dokařském městě ve městě byly vždy znatelné pro celé Polsku, a to již od sedmdesátých let minulého století. Již v roce 1970 zaplatilo mnoho zdejších dělníků životem, když stávkovali proti režimu Władysława Gomułky. I kvůli tomu byl přímo před pietně zachovanou vstupní branou do loděnic vztyčen na jejich památku vysokánský trojstranný kříž s řadou pamětních tabulí i menších bronzových plastik na poblíž umístěné zdi, tvořící dnešní Plac Solidarnośći. Zpoza památníku uzavírá panorama vstupu do někdejší gdaňské loděnice šikmo nahnutá moderní budova z narezlé oceli. Jedná se o Evropské centrum Solidarity, které svým mohutným zevnějškem připomíná kýl lodi. Uvnitř budovy se dá navštívit také muzeum tohoto politicky naprosto průlomového hnutí.
Až dosud jsme se věnovali moderní historii. Gdaňsk má ovšem mnohem hlubší a tradičnější vztah k minulosti. To se ovšem jmenoval Danzig a od dob vlády Řádu německých rytířů prošel vícerýma rukama regionálních vládců. Přitom tu postupně převládl německý prvek, když původní slovanské obyvatelstvo kmene Kašubů zdecimovali právě teutonští rytíři. Hlava nehlava je utlačovali a zabíjeli po tisících, i když Kašubové dávno (v roce 997) přijali z rukou našeho biskupa sv. Vojtěcha křesťanství a své město nazývali Gduňsk podle původního názvu řeky Motlavy, tedy Gdyně. Kašubská kultura i tak v regionu přežila, a jestli máte rádi pestrobarevné vzory na bílém podkladu, tak se vám budou líbit jak jejich látky, tak keramika. Prodávají ji dokonce na gdaňském letišti… Z kmene Kašubů ostatně pochází i polský premiér evropského formátu Donald Tusk.
Křižáci přinesli do města německou kulturu. Jejich příchod nebyla žádná náhoda, když polští králové v roce 1308 hledali spojence proti rozpínající se braniborské marce. Teutoni sice rádi pomohli Branibory vytlačit, zároveň při téže příležitosti obsadili celé město. Tehdy jej připojili ke svému mnišskému státu s hlavním sídlem v nedalekém Malborku. Postupně dosídlili město německým obyvatelstvem a dali mu německé jméno Danzig, které mu zůstalo až do konečné porážky a vytlačení německého živlu na jaře roku 1945.
Němečtí rytíři byli ovšem vcelku dobří hospodáři a jejich přísné regule tu platili až do druhé smlouvy z Thornu v roce 1466. Ta po sérii vojenských porážek zlomila křižákům vaz a poslední velmistr řádu přestoupil k luteránům. Řádové území postupně obsadilo polské království. Němečtí měšťané tu však vydrželi a věrni zůstali i největšímu obchodnímu svazku středověké Evropy a tehdejšího světa – Hanze. Město do ní vstoupilo již v roce 1358 a setrvalo v ní až do jejího zániku ve druhé polovině 17. století. Umělo využít své polohy a svého vlivu, aby zbohatlo z námořního obchodu a zanechalo nám nádherné středověké cihlové kostely a unikátní prvky opevnění města s řadou bran, které jsou srovnány podél toku řeky Motlavy jako korálky na šňůrce. Z bran zaujme především Brána Źerav, která má i podle svého názvu do cihlového těla vpletenu visutou dřevěnou konstrukci integrovaného jeřábu se zdvojeným kolem na lidský pohon, který utáhl až dvě tuny nákladu z lodí. Nechali ji tu postavit ještě křižáci v roce 1444.
Není divu, že hlavní gdaňský chrám je zasvěcen zrovinka Nanebevzetí Panny Marie. Tato světice totiž byla ikonou, pod jejímž patronátem Řád německých rytířů působil a konal, tak trochu po svém, dobro. Obrovský chrámový prostor svatostánku zvenku s řadou stupňovitých štítů a štíhlých vížek připomíná královskou korunu, a tak se mu přezdívá Polská koruna. V době dokončení katedrály v roce 1502 již totiž město patřilo k Polsku. Za prohlídku stojí hlavně jeho vzletný interiér. Nádherně proplétané klenby se složitými vzory se vypínají ve výšce 66 metrů nad našimi hlavami. Jednotlivé kaple zdobí spousta gotických děl, zejména oltářů. Jeden z nich, byť v kopii, je dokonce dílem slavného německého malíře Hanse Memmlinga. Ten na tři oltářní křídla nebývale lidským způsobem a v poklidně barevné kompozici zpodobnil Poslední soud.
Při procházce městem si však pozornost zaslouží celá řada dalších cihlových kostelů. Za pozornost tak stojí nejen staticky narušené a notně nakloněné zdivo kostela sv. Jana, ale především jako zázrakem zachovaná dvojice chrámů věnovaných dalším světicím – sv. Kateřině a sv. Brigitě. Zejména druhý z nich již ve věži poznamenala nastupující renesance a v moderních dějinách sehrál hlavní roli jako azyl předáků hnutí Solidarita. Ti se zde často scházeli a kostel se také stal místem návštěvy papeže Jana Pavla II., jakož i jeho setkání s tehdejším americkým prezidentem Ronaldem Reaganem.
Ve městě však nalezneme i světské památky jako pozdně gotickou radnici se štíhlou cihlovou věží a zvonkohrou anebo sousední Artušův dvůr s obrovitými lomenými okny a manýristickým portálem. Od nádraží je pak nejimpozantnější vstup do města skrze trojici hradebních pásů s branami – Horní, Vysokou a Zlatou. Každá je jiná. Horní je nejmladší, raně barokní a je spíše rozložitá. Budí dojem vítězného oblouku. Jinak je tomu s Vysokou branou, kterou doplňuje bývalá katovna s lapidáriem zachovalých kamenických prvků ze zbouraných pasáží hradeb a dominantní Vysoká věž s pozdně gotickou nástavbou. Poslední z bran – ta Zlatá je poznamenaná manýrismem a zaujímá spíše skromnější rozměry. Právě před ní byl jedním kriminálníkem v roce 2019 ubodán tehdejší gdaňský primátor Pawel Adamowicz.

V Gdyni by chtěl žít každý (Polák)

Tvrdí se, že Gdynia je prý nejlepším polským městem k životu. Má široké moderní ulice, vynikající restaurace, nekonečné pláže s bílým pískem a zvláštní lehkost v širokých ulicích, jinde v Polsku nevídanou. A k tomu představuje výkladní skříň polské meziválečné avantgardy v architektuře.
Gdynia není vůbec staré velkoměsto. První zmínky o zdejší osadě s dvaceti rybářskými domky míří sice již do hloubi 13. století, ale opravdovým městem se stala až po neblahé polské zkušenosti s německým obyvatelstvem Gdaňsku v době války se Sovětským svazem. Svobodné město Gdaňsk se totiž nepodvolilo polské suverenitě a zachovalo si samostatný mezinárodní status. Vazby na Německo byly natolik silné, že nedovolily přistát lodím vezoucím zbraně a proviant pro bojující mladou republiku, která nechtěla nadále nechat svůj osud v ruských tenatech. A tak hned v roce 1920 Poláci přijali rozhodnutí vybudovat vlastní konkurenční přístav k německému Danzigu. Rozhodnutí sice padlo poměrně rychle, ale práce na výstavbě nového přístavního města se ne a ne rozběhnout. A tak byl dán v průběhu třicátých let dán prostor nastupujícímu funkcionalismu.
V první vlně tak vzniklo především hlavní nádraží, a to ještě ve stylu národního monumentalismu. Poté následoval Vojenský námořní klub v témže slohu. Záhy se Gdynia stala sídlem polského vojenského námořnictva a tento status si udržela dodnes. Nové bulváry od nádraží směrem k pobřeží na východ se ovšem začaly rozvíjet opravdu jen zvolna, tentokrát již ve stylu prostého funkcionalismu. Gdynia je v tomto směru naprosto unikátní, protože v takové míře se moderní architektura v Polsku nerozvinula nikde jinde. Jako první vznikla budova poštovního a telegrafního úřadu. Špičková funkcionalistická architektura však začala také vznikat kolem jižního mola v čele s fakultou navigace zdejší námořní univerzity. Některé partie této budovy, včetně vnějšího schodiště doslova poletují vzduchem. Lehkost železobetonové konstrukce vybíhá do stožárové nástavby budící dojem paluby lodi. Hned na tuto horizontálně orientovanou budovu se směrem k moři váže Akvárium. Ambice obnovené polské státnosti našly své ztělesnění právě v Gdyni, jejíž obyvatelstvo se během dvou desetiletí zestonásobilo!
Nově vybudované město se však s příchodem podzimu 1939 stalo vítanou kořistí nacistické mašinérie. Z Gdynie se hned prvního zářijového dne stal Gothenburg. Tak měla být smazána Slovany naplněná historie a nahrazená propagandisticky importovanými gótskými kmeny. Třetí říši tak prakticky bez boje připadlo jedno z nejmodernějších měst té doby a největší přístav celého baltského prostoru. Mnoho lidí právě tady tehdy přišlo o život v boji o znovuzískání suverenity v boji s utlačovateli. Naštěstí je však toto temné období již dávno pryč!
Čtvrtmiliónová aglomerace nezakrněla ve vývoji ani v současnosti. Postmoderní architektura tu nicméně neroste tolik v horizontálách, nýbrž vertikálně, a to zejména kolem přístavu. Jeden mrakodrap tu střídá druhý, ale kromě nich vznikají i nádherné bytové domy v marině. Všechny obytné budovy jsou vloženy do spousty zeleně. Pravidelné aleje krájí prostranství od přístavu k plážím. Kříží se u areálu hypermoderních budov námořního muzea a sousedního městského muzea. Hned za nimi komplex společenských prostor města přeplňuje těžkopádný objekt hudebního divadla Danuty Batuszkowej a sousední, ladně se vznášející Festivalový palác. Právě v této bílé mramorové budově se odehrává stěžejní a reprezentační partie mezinárodního filmového festivalu, nejslavnějšího v Polsku.
Když se vracíme zpět k hlavnímu nádraží, zastavíme se ještě u velké haly obloukové tržnice. A ještě pár minut strávíme u takové malé zvláštnosti poválečné éry sedmdesátých let. Nekonečné široké bulváry tu totiž architekti proložili jednou raritou polského komunismu, poznamenaného intenzivním symbiotickým vztahem ke katolické církvi, který byl u nás naprosto nepředstavitelný. K tzv. Mořskému kostelu ze dvacátých let minulého století polští architekti panelákové éry poměrně neotesaným způsobem připojili nízký panelový kostel s řadou kovových prvků včetně volně stojící zvonkohry. Je to taková hra kontrastů dvou kostelních staveb z různých období vývoje katolické církve, jemnosti a nadějí meziválečné doby na straně jedné, a uvadajícího zhrublého úpadku vyčpělé fáze pozdního komunismu.
Z výkladní skříně polského budovatelského období meziválečných let nastupujeme do příměstského vlaku, který nás vezme dále na jih. Čisté a moderní soupravy tu jezdí načas, nádraží voní čistotou a nepotulují se po nich žádná pofiderní individua. Železniční infrastruktura je tu, marná sláva, na mnohem vyšší úrovni než u nás… kde jsme udělali chybu?

Nejdražší pozemky v Polsku – Sopoty

Lázně a ještě k tomu u moře? Co si můžete přát víc? A tak není divu, že ceny pozemků v Sopotech dosahují nejen na polské poměry astronomické výše. Je libo projít se po nejdelším dřevěném mole na světě? Žádný problém, osmisetmetrový velikán začíná u dvojice poloobloukových kolonád přímo před lázeňským domem! Hlavní lázeňská promenáda se táhne od velmi moderní budovy hlavního nádraží, účelově propojené s obchodním centrem, a to pozvolna dolů k moři mondénní třídou Hrdinů z Montecassina. Na ní se ve výzdobě předhánějí mondénní výkladní skříně řady butikových obchodů a přepychové měšťanské rezidence bohatých obyvatel celého Trojměstí. Sopoty jsou značkou, která táhne. Ulice jsou dokonale vydlážděné, fasády domů a četných vil v zahradách opraven, silniční doprava je svedená pod povrch, a tak vás tady neruší hluk a zplodiny z aut.
Poláci jsou vůbec plně motorizovaný národ náruživých automobilistů. Maluchy tu už ale nehledejte. Každý tu musí mít alespoň jedno auto, a nejde přitom většinou o žádné drobečky. Problém přesycenosti domácností motorovými oři je natolik evidentní, že tu nikde nestačí parkoviště, a tak každý auto odstaví tam, kde se zrovna dá. Třeba v zeleni parků nebo v úzké ulici, jíž se skoro nedá projet… Totální dopravní kolaps na nevyhovující silniční infrastruktuře jsme ostatně zažili na vlastní kůži, když jsme pro dopravu na historické místo vypuknutí druhé světové války – poloostrov Westerplatte, neuváženě použili autobus městské hromadné dopravy. Kdo by býval tušil, jak se tento nápad ukázal šíleným a vpravdě neproveditelným! Po úspěšném ranním projetí dvou zastávek se náš kloubový hrdina zasekl v neutěšitelné zácpě, která se za čtvrt hodiny posunula o pouhých deset metrů vpřed… Zklamání cestujících střídal vztek. Ti otrlejší telefonovali zaměstnavatelům, že jako obvykle přijedou později. Evidentní důchodci se předháněli v tipech, za jak dlouho dorazíme do cíle… Dvouhodinový pobyt ve vydýchaném autobusu nám moc nepřidal, a tak jsme na místo určení jednoduše nedojeli… jednoduše jsme cestu po neprůjezdné silnici vzdali. Takže rada pro každého rozumného turistu zní, že je třeba volit cestu po vodě turistikou lodí, byť je dražší. Provoz na říčních ramenech je viditelně méně intenzivní a potenciální překážky v podobě mostů se umějí buď zvednout, nebo otočit, a uvolnit tak cestu. Navíc cestou po hladině oko turistovo potěší četná romantická zákoutí a nezvyklé pohledy na tisíckrát viděná místa. Škoda, že na poloostrov hrdinů polského odporu nevede železnice, protože ta je v Polsku opravdu spolehlivá, dochvilná, čistá a moderní. Ale zaplaťpánbůh za loď!
Pojďme se však nyní vrátit k nadmíru příjemné sopotské atmosféře dozrávajícího dne. Sluníčko se nám opírá do tváří a po dlouhých plážích se před pověstným hotelem Grand z počátku minulého století procházejí místní i turisté a hledají svůj kousek štěstí, tedy vlastně jantaru, ve vyplaveném zelenohnědém koberci mořských řas. My je nenásledujeme a dáváme přednost procházce po ikonickém molu až na jeho konec s pěkným výhledem na další dvě města Trojměstí. Sopoty totiž leží zaklíněny mezi oba větší sourozence, poctivě vnořeny do okolních lesoparků. V jejich centru se rozléhá nevtíravá hudba a lidé tu korzují všemi směry k několika zajímavým fontánám. Jedna z nich stojí v parku před kamuflovanou věží balneocentra skrývající maják. Je kovová a má podobu jakési houby, po jejímž klobouku stéká místní minerální voda, tedy pramen. Polsky „sopot“, a tak už víme, odkud toto přímořské letovisko získalo své jméno. Podle narezlé barvy vody lze usuzovat na vysoký obsah železa, ale také bromu. Pacienti zdejších lázní ji prý sem chodí pravidelně inhalovat. Před fontánkou, směrem k moři obdivujeme další dřevěnou protáhlou budovu až pohádkového zevnějšku s vysokou kupolí. Jedná se o nejstarší veřejné převlékací kabinky na světě z druhé poloviny 19. století. Dnes už však tomuto účelu bohužel neslouží. Opodál překvapí podivně hranatá věž mořského kostela s neobarokním kabátem. Tady se námořníci i jejich blízcí modlili za svůj šťastný návrat z nevyzpytatelného moře.
Zato „devadesátkový“ lázeňský dům svým neohrabaným zevnějškem příliš nenadchne. To je rozhodně lepší zahnout do některé z bočních uliček města a dojít k venkovským rezidencím gdaňské, ale i polské smetánky, která se tady usazovala již od konce sedmnáctého století. Dlela tu stejně polská šlechta jako německá průmyslová aristokracie. Vila tu střídá vilu a v jedné z nich se narodil slavný hollywoodský herec Klaus Kinski. Stojí už nedaleko od nádražní budovy, a tak se loučíme s nejmenším, ale zdaleka nejpohodovějším členem Trojměstí a míříme zpět do Gdaňsku.

Cihlové monstrum v Malborku

Malbork leží již podstatně více ve vnitrozemí a z Trojměstí je velmi dobře dostupný železnicí. Původně se jmenoval německy Marienberg. Jeho jméno odkazovalo na mariánský kult zdejších pánů – teutonských rytířů, či jednodušeji křižáků podle černého kříže ve stříbrném poli, kterého pyšně vystavovali na řeholních rouších stejně jako v boji na mohutných pavézách. Křehká mariánská Madona, která je k vidění na mnoha místech v celé hradní pevnosti, ostře kontrastuje s neúprosnou řádovou bojovností vskutku krutých německých rytířů. Malbork býval hlavním sídlem tohoto mocného a rozpínavého řádu, jenž obracel mečem nevěřící na křesťanskou víru. Dodnes svou nepřekonatelnou rozlohou přes 50 hektarů zaujímá první příčku mezi obdobnými hradními stavbami na světě. Červená pevnostní silueta se vynořuje ze širokého toku přilehlé řeky Nogat a jako přízrak hrozí i vládne celému kraji. Budí současně obdiv i hrůzu. A to již od svého dokončení v roce 1406, kdy se tu rytíři opevnili proti stále dotírajícím polským králům z rodu Jagellonců. Marně hledám slova, abych popsal obrovitou protáhlou kompozici třech hradních areálů v jednom jediném opevněném celku obehnaném vodními příkopy a několika pásy hradeb s řadou věží a bašt. Areálu, jenž se nejprve stal sídlem nejen řádovým, ale pro své neobvykle světlé reprezentativní interiéry následně i jednou z hlavních sídelních rezidencí polských králů. A to až do neslavného zhroucení slábnoucí stavovské monarchie, kterou si mezi sebou hned dvakrát za sebou rozparcelovaly okolní mocnosti – Prusko, Rusko a Rakousko. To se psal rok 1793. Malbork skončil v pruských rukách a od roku 1871 ho i s Pruskem spolkla nenasytná a rozpínající se Německá říše.
Zjemnělost pozdního středověku ukazují až mnohem přívětivější hradní interiéry. Jednotlivé komnaty se předhánějí ve velikosti a prosté gotické okázalosti. Vějíře žeber klenebních lodí jsou neseny několika štíhlými kamennými sloupy se sochařskými reliéfy, mnohdy zobrazujícími boj rytířů s pobaltskými kmeny. Člověk tiše obdivuje geniální architekty, kteří silné zdi prorazili rozměrnými okny a těžké klenby posadili na nezvykle subtilní sloupy. Z původního vybavení tu sice tolik nezbylo, ale tříhodinová prohlídka hradních prostor představí ledasjaké cenné historické sbírky, především zbraní a zbrojí. Ať již z tuzemska, tak ze vzdálenějších koutů Persie nebo ještě odlehlejší Indie.
Zajímavé je i celkové vnější uspořádání hradu, který se dělí na tři části vzájemně propojené hradbami a věžemi. Cihlové opevnění obíhá kilometrový pás podél nábřeží Nogatu od farního kostela až po železniční násep, kde končí. Nejrozlehlejší, ale také nejméně reprezentativní je spodní hrad. Ten sloužil hlavně jako hospodářské zázemí a arzenál. Okovávali se tu pro rytíře koně, ale také se zde kuly zbraně. Pro truhláře, podkoní, kováře a zubaře v jednom, platnéře a další řemeslníky tu rytíři postavili kostel sv. Vavřince. Od něj se stoupá po dřevěném padacím mostě k samostatně opevněnému střednímu hradu, kde najdeme nejreprezentativnější prostory celého hradního areálu s oběma refektáři, kuchyněmi, velmistrovou ložnicí, šatnou i přijímacím sálem. V areálu je asi 19 středověkých prevétů v síle zdiva, z nichž jen dva sloužily jedné jediné osobě. Jeden se nachází ve velmistrových soukromých komnatách a ten druhý, světe dive se, v místnosti při kuchyni, kde bydlel evidentně rozmazlovaný šéfkuchař. Ostatní tak byly široce sdílené rytířstvem. Ve středním hradě se ale také našlo místo pro špitál pro raněné a nemocné rytíře, ale také celý jeden trakt k ubytování hostí. Dnes je v jeho sklenutém přízemí instalována vynikající expozice jantaru. Monopol na jeho obchodování ostatně po dlouhou dobu držel křižáky ekonomicky nad vodou a umožnil jim stavět pevné a přitom na svou dobu poměrně pohodlné hrady. Malbork nebyl výjimkou. Však se také stavěl úctyhodných 130 let!
Ze středního hradu se dá po dalším padacím mostě přejít do samotného hradního jádra, horního či vrchního hradu. K němu býval však přístup všem kromě rytířů zapovězen. Tady vládla tuhá řehole klášterní rytířské klauzury s prostorami k ubytování rytířské soldatesky i s ohromnou výstavní hradní kaplí Panny Marie, patronky řádu. Její zdi jsou však původní jen zčásti, protože běsnění na konci druhé světové války vedlo k ostřelování a vyhoření většiny hradu. Zevní partie hradní kaple jsou tak i s většinou zdiva přiléhající hlavní hradní věže dostavěny podle starých fotografií. Ostatně na to není těžké přijít ani v samotném interiéru mariánské svatyně. Zdi tu jsou občas nezvykle rovnější a postavené z viditelně novějších cihel.
Nejkrásnějšími prostorami horního hradu jsou ovšem nádherně sklenuté a prostorné slavnostní sály pro rytířkou komunitu, zejména pak kapitulní síň s dřevěným trůnem pro velmistra Řádu německých rytířů. Na jeho místo se i dnes můžete posadit a nechat se tu zvěčnit. Podobně jako řada neustále se střídajících turistů z Dálného Východu. Ti se nemohou posezení na trůně a souvisejícího fotografování ze všech možných i nemožných stran nabažit. Za vidění stojí ale také nevelké vnitřní nádvoří s gotickými oblouky arkád a asymetricky umístěnou zastřešenou studnou, na jejímž kovaném vrcholku trůní pelikán krmící svou vlastní krví mláďata, tedy symbol eucharistie, Kristovy oběti. Na jižní straně před horním hradem na parkánu se také dá porozhlédnout do obnovené velmistrovy růžové zahrady. I drsný vládce krutého řádu tedy občas potřeboval nějakou tu pozemskou rozkoš napodobující přicházející ráj.
Malborský cihlový zázrak doslova ovládá jinak zapadlé a nevýrazné provinční městečko, jehož památky vzaly za své s průchodem Rudé armády. Pro svoji výjimečnost byl tento křižácký hrad v roce 1997 zapsán na seznam památek UNESCO a opravdu stojí za vidění. Ostatně není daleko od Gdaňska, s nímž kdysi tvořil jednu hospodářskou jednotku a který je od nás dobře dostupný letecky i železnicí. Tak ho rozhodně při návštěvě Pomořanska nevynechejte!