Velikonoční pouť švýcarskými metropolemi

Napadlo nás, že bychom o Velikonocích navštívili Švýcarsko. Žádné lyže, žádné hory. Pojedeme se podívat do dvou předních metropolí této malé vnitrozemské země. Slyšeli jsme na ni chvalozpěvy, ale pravdou je, že šlo většinou o lyžování na jejích horách. Každý se rozplýval, jak je tu krásně, až pohádkově! Jak jsou zdejší památky výjimečné a jaký tu všude vládne luxus!
Zamířili jsme tedy poněkud netradičně do zdejších velkoměst. Nejprve do vůbec největší metropole země – Curychu, kde žije téměř půl miliónu obyvatel. Obr pod alpskými velikány. Brány nám ale otevřel také venkovsky příjemný Bern. A my do nich rádi vstoupili. Ledacos nás však při tom našem velikonočním putování za použití zdejší vyhlášené železnice překvapilo. Luxusní jsme měli především slunečné jarní počasí a nádhernou zasněženou alpskou kulisu na obzoru jako stálici, která nás doprovázela po dobu celého našeho pobytu. Luxusní byly však především ceny. Astronomicky závratné výše za jakékoliv protiplnění nám vyráželo dech. Nikde v Evropě jsme nepotkali tak velkou drahotu. Tak jsme si tu čtyři dny žili jako praví Švýcaři. U překrásné modré hladiny Curyšského jezera jsme si v místním zahradním grilu zakoupili miniaturní, leč lehce připálené špízky s několika málo hranolkami a místním nakyslým pšeničným pivem. Ač také pivo bylo malé, přišla nás jedna porce pod širým nebem na téměř 1200 korun… Mezi oběma městy pravidelně pendlovaly nepochopitelně přesné vlaky. Vzdálenost téměř přes půl země zvládly urazit za necelou hodinku. Zpáteční jízdenky nás ale přišly na polovinu ceny letenky z Prahy do Curychu. Holt jiný kraj, jiný mrav a jiná cenová úroveň.
Švýcarsko nás však do určité míry vykolejilo jinak. Jeden by řekl, že nás tu čekají pohádková městská zákoutí s hrázděnými domky i kamennými památníky dob minulých. Byli jsme v očekávání opravených a barvami zářících domků. Povětšinou protestantská země se však od sousedního katolického Rakouska vskutku výrazně liší. Památky v obou švýcarských metropolích působí vlastně nenápadně a šedivě, neřku-li dokonce fádně. Snad kromě barevných a dokonale vypracovaných vývěsních štítů a občasných arkýřů s dřevěnými řezbami vidíme jen fasády v šedých barevných tónech. Jen výjimečně se v barevném vyznění fasády objevuje okr. Konzervativní architektonické formy zdůrazňuje i všeobecně nepřítomný dostatek odvážnějších moderních prvků. O výstřelcích nemluvě. Máme za to, že Švýcaři jsou stejní jako jejich domy. Úsporní, konzervativní, nesnaží se nijak vyčnívat či vybočovat. Stejně jako oni se jednotlivé domky pravidelně řadí do ulic, jeden vedle druhého. Skoro jako by se chtěly schovat jeden za druhý. Poctivě však místní pracují s výlohami, v nichž se snad jako v jediných objevuje trocha toho barevnějšího kýče v podobě figurek zajíců různých velikostí. Švýcaři jsou obchodníci, a tak se předhánějí jen v poněkud lacinějším ztvárnění výloh. Ostatní na jejich domech je vlastně jen přehlídka nenápadnosti, zdrženlivosti až ostychu.
Stejné je to s místní němčinou. Počítejte s tím, že Švýcar není ani Němec, ani Rakušan. Je to příslušník národa, původně rozesetého po horských samotách. Izolace horských luk i údolí stejně jako uzavřenost zdejšího kantonálního uspořádání přinesla účinnou medicínu proti snahám o celoněmecké sjednocení. A tak místnímu německému dialektu vlastně nerozumějí ani Němci. Proto radíme, abyste každého Švýcara nejprve upozornili, aby mluvil pomalu a zřetelně. Okamžitě, jako když utne, přestane používat místní hatmatilku a přepne do srozumitelné němčiny.

Ozvěny jediného švýcarského velkoměsta

Curych nás vítá nijak zajímavým letištěm a hned potom i výjimečně opulentní budovou hlavního nádraží (Hauptbahnhof). Ač má zdejší metropole skoro půlmiliónové osazení, na status hlavního města přece nikdy nedosáhla. Druhé nejpočetnější švýcarské etnikum – Francouzi – to určitě nedopustí. Oni mají přece Ženevu a nad ní není. Curych je tak především německou metropolí. A to notně uspěchanou. Ulice jsou i o svátcích plné lidí, mezi kterými spěchají pánové v oblecích i ženy ve formálních kostýmcích. Tu a tam postávají původem evidentně odlišní příslušníci jiných, zejména neevropských etnik. Na ulicích slyšíme stejně ruštinu jako ukrajinštinu. Pobíhají tu děti místních i přistěhovalců. Ti druzí se tu houfují ve větších skupinkách a bývají hlučnější a společenštější. Právě do Švýcarska přišli hledat svůj nový život a především štěstí. Právě směrem od nádraží k němu vede Nádražní ulice (Bahnhofstrasse). V zásadě poměrně nenápadná, lehce kličkující ulice však v sobě skrývá něco neobvyklého. Jedná se údajně o nejdražší ulici na světě, kde seženete řadu obchodů především švýcarských značek počínaje hodináři, přes čokoládové cukráře a konče třeba zdejší nožířskou produkcí. A mezi nimi se střídají poměrně rozlehlé budovy expozitur snad všech švýcarských bank.
Tato ulice měří několik kilometrů a zavede vás k modravým vodám Curyšského ledovcového jezera. Táhne se téměř 40 kilometrů dále směrem k Alpám a brázdí jej hromada moderních lodí, které zvou k projížďkám. Jezero vlastně plní dvojí funkci. Jednak čistí vzduch a město zbavují prašnosti z všudypřítomných vozů těch nejdražších značek prohánějících se jeho ulicemi. Jednak plní komunitní roli jakéhosi středobodu společenského setkávání jeho obyvatel. Podél jeho břehů jsou nikoliv náhodou rozesety významné společenské budovy, jakou je i místní opera, ale také koupací lázně s dřevěnými kabinkami, vznášejícími se rovnou nad hladinou jezera. Z druhé strany jej oživuje mohutný vodotrysk. Není tak vysoký jako v Ženevě, zato je mnohem širší a při tryskání působí spíše mohutně, neokázale. Je odezvou a symbolem prosperujícího hospodářského srdce země, které se nachází právě tady. Na březích se to jen hemží parky. Hustě obydlené a semknuté uličky historického jádra Curychu se tu proměňují v zelenou oázu s vilami v zahradách. Mezi nimi vyrůstá i vila místního podnikatele Johanna Jacobse, jehož jméno nosí jedna z nejznámějších značek kávy a čokolády. Dnes je proměněna na malé muzeum. Kousek od ní park Zürichhorn oživují moderní plastiky Henriho Moorea a dvě velmi netradiční stavby. Tou první z nich je unikátně dochovaný dřevěný dům Hermanna Hallera, postavený v prostém funkcionalistickém pojetí německého uměleckého hnutí Bauhaus. Druhým z nich je barevný kvádr samonosné konstrukce, do jehož architektury promluvil jeden z nejslavnějších Švýcarů – architekt Le Corbusier. Tento poválečný velikán nesl prapor architektonické avantgardy ústící do zvláštní krásy brutalismu. Tento sloh se následně překlopil i do tehdy velmi rigidních zemí východního bloku. Barevný objekt sloužil velkému architektovi jako ateliér v šedesátých letech minulého století a je nutné podotknout, že je na místní poměry vyloženě nepatřičný. Září do dokonale upraveného terénu hned vedle čínského budhistického svatostánku. Ten zase pro změnu vysílá do dálky sytou červeň kombinovanou se zelenými glazovanými taškami. Jednoduše zvláštní konglomerát podivuhodně křiklavé barevnosti, která této zemi jinak zoufale chybí.
Curych má ale také své historické jádro na obou březích místní řeky Limmat. Přímo do jejích vod je mistrně vestavěna raně barokní radnice. Stavěla se na samé závěru 17. století na pilotech, které se vrážely do dna řeky, aby tuto výstavnou budovu byly schopny trvale udržet. Evidentně se dílo povedlo, protože radnice se zdá být v dobré kondici. Jinak je ovšem jádro města podivným spletencem architektonických slohů minulých dob. Některé ulice si zachovávají renesančního ducha s původními cechovními domy (Zunfthäuser), zatímco jinde hospodářský rozmach města v 19. a 20. století přinesl prorůstání svými rozměry poněkud nepatřičně velkými objekty. V některých z nich sídlí banky, jinde obchodní domy. A všude narážíme na velmi pěkné kamenné kašny, v nichž podle místního velikonočního zvyku plavou na hladině živé květy růží. Curych je tak spíše synonymem pro určitou různorodost až nespojitost. Chvilku jdete zjevně středověkými partiemi města, které ovšem znenáhla končí, a za pár momentů už vstupujete do velmi kontrastní moderny a postmoderny. Tak dávaly jednotlivé generace na odiv své bohatství a ukazovaly moc zbořit to staré a zbudovat něco většího a velkolepějšího. Nejdříve pod vlivem všemocných cechovních společenství a později bankéřů.
Také po někdejším keltském a římském hradišti Turicum a pozdějším středověkém hradu římských císařů prakticky nic nezbylo. Tedy vlastně jedna věc tu zůstala, a tou je naprosto úchvatný výhled z kdysi sídelního vrchu Lindenhof na celé jádro města i s jezerem a všudypřítomnou kulisou Alp. Dohlédnete odsud i na poměrně zajímavé dominanty opačného břehu s univerzitním městečkem – rozložitými budovami Univerzity i Polytechniky. Kolem sebe ale také spatříte všechny významné městské svatyně, jejichž počátky se propadají hluboko do devátého století, kdy tu vládl císař Ludvík II. Němec. Dva nejstarší z nich vznikaly již za císaře Karla Velikého a na obou zaujme silné pojítko se současností. Most přes staletí existence těchto svatyň ztělesňují zajímavé vitráže nejpřednějších moderních umělců. Největší městskou baziliku Grossmünster tak zdobí vitrážová okna od Augusta Giacomettiho, zatímco podstatně menší a levobřežní Fraumünster zase barevné kompozice, které nenavrhl nikdo menší než Marc Chagall. Obě stojí za vidění, protože kombinace románského umění s postmoderními abstraktními výstřelky velkých mistrů u nás hned tak k vidění nejsou. Holt ve Švýcarsku panují asi jiné standardy památkové péče. Větší z obou bazilik zdobí dvě typické věže v průčelí. Ty sem přidala až pozdní gotika. A nebylo to v jednoduché době. Výstavbu parádní strany kostela totiž zastavila zdejší poměrně agresivní forma reformace římskokatolické církve, vedená slavným Ulrichem Zwinglim. Právě on tu později často kázal. Skromnost a prostota reformované církve naplňuje všechny zdejší kostely podivnou velkolepostí bez zbytných okras. Radikální reformátor nechtěl poddané rozptylovat a dráždit bohatstvím, a tak chudák turista v prázdných interiérech marně hledá oporu pro oči… Katedrála tak slouží především nerušenému duchovnímu rozjímání, a to ve stále živé památce na velké mučedníky dob počínající křesťanství – patrony města svatého Felixe a svatého Regulu. Nad hrobem těchto nešťastníků, umučených a posléze ještě barbarsky rozčtvrcených, totiž tento svatostánek stojí.
Třetí sakrální perlu představuje chrám sv. Petra. Jako obvykle i tady jsou interiéry především o poněkud smutně působícím prázdném prostoru. Z původní stavby z desátého století tu ale mnoho nezbylo, a tak jeho nejstarší část tvoří gotická věž, na níž lze vyšplhat po pěkné řádce věky sešlapaných schodů. Na její zevní straně ovšem nacházíme jeden světový rekord, a tím je největší hodinový ciferník na světě. Jeho průměr přesahuje 8,5 metru, a tak se sotva na věž na šířku vejde. Jinak však zdi kostela pocházejí až z osmnáctého století, kdy je tu navštívil i slavný německý básník Johann Wolfgang von Goethe. Vlastně bychom se divili, kdyby tady tento zdatný cestovatel nikdy nebyl. Opodál se o jeho pobytu dočteme přímo na fasádě jednoho z barokních domů.
Když se přes některý z četných mostů přes řeku vrátíme na druhý břeh, radím neminout další místní technickou pozoruhodnost. Tou je poměrně drobná schodovitě uspořádaná lanovka nazývaná Polybahn, protože vás zaveze na návrší s mohutnou budovou Polytechniky. Její spodní stanice je přímo vložena do přízemí a patra jednoho z obytných domů. V pravidelném intervalu tu dvě kabinky jezdí již od roku 1889. Nečekejte ovšem žádné velké svezení! Celá cesta zabere slabé dvě minutky a lístky na ní lze koupit v automatu na obou konečných stanicích. Pokud tedy nemáte zdejší „lítačku“, neboť lanovka je pevnou součástí systému městské hromadné dopravy, rozhodně si pořiďte jízdenku a obrňte se trpělivostí, protože je vyhledávanou turistickou atrakcí.
Curych svou kosmopolitností a otevřeností vždy vyhovoval extravagantním umělcům, ale i politickým renegátům. Kromě Le Corbusièra sem přijel posledních pár měsíců svého života strávit slavný irský spisovatel James Joyce. V někdejším domě tohoto bouřliváka je dnes umístěno centrum nesoucí jeho jméno. V úzké uličce Spiegelgasse najdete hned dvě zajímavá místa označená kamennými deskami. Hned na jejím dolním konci stojí někdejší Kabaret Voltaire, kde v roce 1916 vznikl dadaismus v reakci na strašlivou zkušenost první světové války. Pokud zajdete ještě o pár popisných čísel směrem vzhůru touto uličkou, obvykle doprovázeni nějakými ruskými turisty, objeví se před vámi nijak okázalý činžovní dům. Právě v tomto Kammererově domě se před svým návratem do mateřské země v exilu skrýval Vladimir Iljič Lenin s Naděždou Krupskou, než stvořil z Ruska neblaze proslulý a dodnes revanšisticky strašící svaz sovětů.
Čím však Curych nadchne, to je umění v muzeu Kunsthaus. Základem jeho úctyhodných sbírek předních mistrů, zejména co se týče moderny a postmoderny, tvoří výsledky vášně několika místních průmyslníků a bankéřů. Ti chytře, rozuměj levně, skupovali díla, jichž bylo po nástupu hitlerovského nacismu náhle na trhu s uměním přehršel. A tak se nakupovalo opravdu dobře, ať to byl třeba Picasso, Braque, Chagall, Klee, Munch nebo jiný, dnes notoricky známý malíř z představitelů tzv. zvrhlého umění. Doba bývá pro někoho zlá a pro jiného přinese nebývalý výnos. Díky šikovnosti švýcarské klientely tedy nyní podivný kvádr hlavní muzeální budovy zdobí největší sbírka malířství v celé zemi a jedna z nejlepších na světě, počínaje renesancí a konče nejmodernějšími výstřelky současného umění.
Kdo by se chtěl ale seznámit s dějinami konfederace a k tomu se dozvědět něco o švýcarských řemeslech, tomu nelze než doporučit návštěvu Zemského muzea (Landesmuseum). Pokud přijedete do města vlakem, tak vězte, že budova v sousedství hlavního nádraží, která vypadá jako kamenný hrad z hlubin věků, vždy sloužila a slouží tomuto veřejnému účelu. Švýcaři v souvislosti se svým hospodářským rozmachem věnovali nemalé prostředky na budování těchto veřejných budov, v nichž by si připomínali společnou slavnou budoucnost. A u toho se projevil jejich opožděný romantismus. Obdobně goticky vyhlížející budovu muzea si tak můžete prohlédnout i v Bernu. Curyšský exemplář navenek budí opravdu dojem kamenné stavby s vysokou hranolovou věží, ale již při pohledu do jeho útrob objevujeme řadu vymožeností přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ústřední vytápění, samonosná schodiště, železobetonová konstrukce. A aby vyznění této budovy nebylo tak monotónní, dostal zadní trakt novou geometrickou výplň mezi dříve neuzavřenými částmi. Na Švýcarsko poměrně revoluční architektonicky prvek stavící na ostrém kontrastu dekorovaného tradicionalismu a jeho utilitárního, až spartánského vzezření nové budovy. Nezklamou ani vnitřky. Kromě občasných výstav třeba ze světa módy pokrývek hlavy a tradice jejich výroby překvapí zejména kompletní místnosti, které byly jako nejcennější místnosti přeneseny z měšťanských domů nebo venkovských zámků, aby je tu návštěvníci mohli v zajímavé mozaice obdivovat. Protože jsme v alpské zemi s tuhými zimami, asi nepřekvapí, že místnosti mají menší okna a jsou bohatě obloženy dřevem. Stropní kazety mnohde zdobí obrazy panovníků, ale i soudobé portrétů stavebníků těchto malých zázraků. A přitom nenuceně izolují strop od studeného okolí. Nejdominantnější a nejzajímavější jsou však zdejší kachlová kamna. Představují naprosté dominanty pokojů. Vynikají rozložitostí, bohatou plastickou i malířskou výzdobou, zabudovanými umyvadly a nádržkami na teplou vodu s kohoutky, ale také celými integrovanými kachlovými křesílky, v nichž sedával pán nebo paní domu a vyhříval zkřehlé údy. Vynalézavost, jak nejlépe zužitkovat teplo vycházející z kamen, tady nezná mezí.

Bern – hlavní město na zapřenou

Švýcaři si v ústavě zdejší konfederace zapomněli upravit hlavní město. A nikomu to vlastně ani nevadí. Typicky se tím vyřešily nekonečné rozepře mezi protestantským a německým Curychem na straně jedné, a frankofonní a katolickou Ženevou na straně druhé. Téměř přesně na půli cesty mezi těmito soky se rozkládají klidné střechy historického Bernu, v nichž se snoubí Zwingliho německé protestantství s hugenotskými příznivci a následovníky Kalvína. Právě sem se po revolučním roce 1848 rozhodly zabloudit konfederační orgány a pozvednout tuto ospalou oázu pod masívem Alp s vrcholem Jungfrau na své sídlo. Získaly tu faktický azyl. A Bern je proto nazýván „hlavním“ městem Švýcarska. Ač to nenajdete nikde napsané. O tomto statutu všichni vědí, a tak ho nějak přijali za svůj, přičemž jim nepřipadá důležité psát o tom třeba do ústavy. Tak mě napadá, jestli to náhodou není kvůli tomu, kdyby se přece jen nakonec neměl stát hlavním městem „sousední“ Curych, nebo rovněž „sousední“ Ženeva… Takzvaný „Spolek“ (Bund) tedy na neurčito uvízl na půli cesty mezi odvěkými rivaly…
Bern je však úplně jiný nežli světácký Curych. Žije tu asi jen čtvrtina obyvatel sousedního velkého bratříčka, ale tím poklidněji. A dlužno říci i provinčněji. Prakticky z leknutí se sem nastěhoval federální parlament, vláda i úřad spolkového prezidenta s jepičím, pouze ročním mandátem. Všichni se neměli ale vlastně kam uložit, a tak přímo při historickém jádru města, na ostrohu nad dravou alpskou řekou Aarou, vyrostla ve druhé polovině devatenáctého století vskutku impozantní budova tzv. Spolkového domu, krycího názvu pro parlament. Spolek (Bund) se sem nastěhoval po roce 1902, kdy byl tento neorenesanční objekt dostavěn. A sídlí tady vlastně dodnes. Svými rozměry tvoří do značné míry kontrast ke zbytku historického jádra, z něhož vystupuje vlastně již jen těleso katedrály, které se zde říká Münster. A aby ani tento objekt neztratil nic ze své důstojnosti, obdržel chrám v roce 1893 novou stometrovou věž v neogotickém stylu. V této výšce se bernské katedrále nevyrovná žádný švýcarský kostel.
Historický Bern není velký. Dá se důkladně prozkoumat během jediného dne, neboť zaujímá nevelký přírodní ostroh, který ze tří stran obtékají tyrkysově modré vody řeky Aary. Jádro však i dnes poctivě žije. Bydlí se tu a skoro každý historický dům na náměstí je vybaven pozoruhodnou zajímavostí – padacími dveřmi zpřístupňovaný prostor sklepení, sloužících jako obchody. I dnes můžete přímo z protáhlých náměstí sestoupat po úzkých a strmých schodech do útulných krámků místních prodejců. Prodává se tu všechno od módy přes potraviny až třeba po antikvity. Přitom jednotlivé domy se doslova lepí jeden na druhý, aby ani kousek místa nezůstal prázdný a co nejmenší byly i vzniklé tepelné ztráty. Drsné podnebí tak předurčilo jednotlivé domy k tomu, aby se staly součástí komunitního organismu, propojeného podloubími. Právě ta, spolu s výraznými dřevěnými přesahy střech chránila pocestné i místní před nepřízní počasí, zejména množstvím sněhu, silným větrem a zimou. A současně vybízela ke koupi a čerpání pohostinských služeb. Nabídka pohodlí tak bývala odměňována realizovanou příležitostí k obchodu. Obzvláště pak u lakotných Švýcarů. Pověstná šetrnost a konzervativnost se line i z místních, nijak zvlášť nápaditých výloh, a dokládají ji i četné obchody s použitým zbožím.
Neuvěřitelné je i množství zachovaných veřejných kašen ve městě, které se předhánějí sochařskou výzdobou a mnohdy i barevností, u nás nevídanou. Svědčí o technickém umu zdejších obyvatel před staletími a slouží v podstatě dodnes, i když už samozřejmě všude teče voda z vodovodního řadu. Řada kašen je ozdobena historickými i alegorickými postavami. Legendární Mojžíš, nenasytný lidožrout požírající neviňátka, udatný rytíř představující Bertholda V. z Zähringenu – to jsou jen některé příklady zdejší spíše raritní kreativity, která se projevuje vlastně již jen na bohatě kovaných i zlacených vývěsních štítech.
Bern je také velmi staré město a jeho unikátní urbanismus s prejzovými střechami a stovkami různě ozdobených komínů nejlépe vynikne při pohled z oblíbené Růžové zahrady (Rosengarten), která se rozkládá na protilehlém kopci. Tento veřejný park prorůstají tisíce růžových keříků, srovnaných do geometrických záhonů s vloženými vodními prvky. Slast pro oko. A výhled odsud je doslova pro bohy. Celé město tu máte jako na dlani. Krásné svou nepravidelností a přece přesností. Dokonalé v nedokonalosti. A to i přesto, že třeba z někdejšího hradu zde podobně jako v Curychu prakticky nic nezbylo. Stával kolem dnešního kostela Nydeggkirche a zůstalo po něm vlastně jen reverzní koncentrické rozložení uliček. Založil a obýval ho významný šlechtický rod Zehringenů, jemuž město vděčí za nejvýraznější turistickou pamětihodnost. Tou je podsaditá hranolová věž Zytgloggeturm s orlojem a bránou v přízemí. Ačkoliv je zdejší orloj asi o sto let mladší než ten staroměstský v Praze, stojí jeho audiovizuální produkce za vidění. Není na současné poměry digitálních triků nijak ohromující, přesto však svou mechanickou přesností i uměleckou stránkou nadchne. A to přitom tato věž po dlouhá staletí sloužila především jako vězení pro prostitutky, než její roli převzala jen lehce vzdálená, ale podstatně vyšší brána Käfigturm. Obě věže nicméně leží v jedné linii a při příchodu od hlavního železničního nádraží je jednoduše nelze minout bez povšimnutí. Slouží jako důležité orientační body především pro turisty lačné poznání, pokud tedy nevisí na nejrůznějších aplikacích, které je městem víceméně instantně provedou.
Bern je městem již od roku 1218 a původ jeho jména není úplně jasný. Berňané se nejraději hlásí k legendě o medvědovi, kterého měl skolit Berthold V. z Zähringenu, slovutný zakladatel města, a to údajně hned na svém prvním lovu. Na jeho počest medvěd, německy Bär, skončil i v městském znaku. Na památku této události tu medvědí pár chovají dodnes. A to hned naproti někdejšímu hradu, v ohbí řeky Aary. Zdejší hnědí medvědi ovšem pocházejí až ze španělských Pyrenejí a můžete na ně shlížet z ochozů nad řekou, nebo třeba i z vysokého oblouku mostu Nydeggbrücke. Medvědí příkop (Bärengraben) je však vysokou mříží oddělen i od řeky Aary. Důvodem je patrně také zdejší zvláštní tradice místní „hromadné“ dopravy úředníků z práce. Ti v letním období při odchodu z práce naskáčou z různých mostků a ochozů přímo do studeného říčního proudu. Oblečení zabalí spolu s aktovkami do nepromokavých pytlů a tradááá rovnou domů… a je to zadarmo a ještě se umyjí…
Hlavní město má však ještě dvě zajímavá místa k vidění, z nichž každé pochází z úplně jiné doby. Prvním z nich je až hodinářsky titěrná a barevná sochařská výzdoba figurek v supraportě nad hlavním portálem do katedrály. Vpravo na ní tančí spasení nebožtíci v bílých rubáších a vlevo plameny pekelné olizují nahá těla zatracených. Úchvatné dílo, motivující místní k ctnostnému životu, pochází z doby výstavby tohoto chrámu v 15. století. Jaká ironie, že s dostavěním tohoto katolického svatostánku přišla reformace a kostel začal proti svému původnímu katolickému určení sloužit protestantství.
Druhou architektonickou zajímavostí, tentokrát z druhého, moderního konce, je Monument im Fruchtland. Pod tímto zvláštním názvem najdete supermoderní budovu muzea s největší sbírkou uměleckých děl švýcarského rodáka, malíře Paula Kleeho. Progresivní mistr techniky barevnosti i nanášení barev je tu však bohužel ukazován jen po troškách. Podle podaného vysvětlení je to kvůli abonentům, kteří si předplatí roční vstupné jen v případě, když se expozice muzea v čase proměňují. Většinu zvláštní budovy v podobě trojice pravidelných vln v krajině se střešními zahradami totiž zabírají dětské dílničky, restaurátorské laboratoře a kongresový sál s kavárnou. K muzeu můžete z centra města dorazit buď trolejbusem, anebo můžete, stejně jako my, zvolit poměrně pohodlnou cestu vilovými čtvrtěmi tohoto kouzelného města k městskému obchvatu. A jeho jméno napovídá, že aby vznikl, musel být odkrojen z úrodné půdy, jíž Švýcarsko nemá zrovna dvakrát na rozdávání.
Se střípky moderních děl velkého švýcarského malíře s německým pasem v hlavě opouštíme pohodlným vlakem bezpečí Bernu a vracíme se do rušného Curychu. Velikonoce končí a náš pobyt v této vnitrozemské zemi plné kontrastů také. Tak neváhejte a zkuste ji také ochutnat. Třeba vám přijde k chuti!