Benátský vánoční sen

Také letos byly Vánoce v českých luzích bez sněhu a mrzlo opravdu jen pomálu. A tak jsme se rozhodli takové zimní bezčasí zhmotnit v něco krásnějšího, mimořádnějšího a slavnostnějšího. Není přitom rozmařilejšího a opulentnějšího místa na světě než rozverných italských Benátek. Proslulá „Serenissima“ čili „Nejjasnější“ bývala nejspanilejší metropolí středověkého a částečně i novověkého světa. Sama se oprávněně nazývala „Královnou moří“. Tou ovšem v pravém slova smyslu byla. Benátská republika téměř celé tisíciletí dokázala hájit a rozšiřovat svůj vliv celým Středomořím. Stála na ní organizace všech křížových výprav na Blízký východ, a to ekonomicky i logisticky. Představovala také jedinou důvěryhodnou sílu, která po dlouhá staletí bránila Osmanům v postupu dále do Evropy.
Ostatně dnes víceméně jen provinční čtvrtmiliónová metropole plovoucí na ostrovech v laguně na samém konci Jadranu byla celkem ještě celkem nedávno, konkrétně v letech 1814-1866 součástí rakouského císařství. S jatými Benátčany jsme sdíleli jeden velký mnohonárodní stát. Benátky nebo Praha – člověk byl stále v jedné a téže zemi. Upadající hvězda Venezie po Napoleonově ráně z milosti v roce 1797 ztratila svou věkovitou nezávislost a stala se nejprve součástí uměle stvořeného Italského království. Tehdy po nijak intenzivním ostřelování města padl poslední, 120. dóže Benátské republiky. Přitom zbývalo jen pouhých pět let, aby se završila tisíciletá vláda města ve Středomoří. Dóžecí roh, tedy jakousi náhražku jinde obvyklé koruny této volené monarchie, která se sama nazývala republikou a zakládala si na své demokracii, musel právě Lodovico Manin natrvalo pro svou osobu i své nástupce potupně sejmout z hlavy. Budovy prokuratur na náměstí svatého Marka ihned poté převzal osobně Napoleon Bonaparte a proměnil je ve svůj občasný královský palác. Benátky tak ztratily otěže moci, kterými umně vládly již od útlého 9. století.
Po porážce Napoleona a jím zřízených krátkodechých evropských království v roce 1814 byl městu jako nový vládce vnucen rakouský císař. I proto se i dneska v paláci a muzeu Correr setkáváme s „naším“ císařem Ferdinandem V. Dobrotivým a jeho nástupcem – dlouhověkým Františkem Josefem I. Především však s jeho krásnou, ale nešťastnou urozenou manželkou – císařovnou Sissi, která sem obzvláště ráda zajížděla. Rakouské nadvládě však rychlý konec učinila prohra v prusko-rakouské válce v roce 1866. Od té doby město sdílelo nově vzniklou italskou státnost.
Benátky v dobách největší slávy bývaly vzorem, prvním městem, které určovalo, co znamená pokrok. Právě u jediného plnohodnotného mostu přes Canal grande – Rialta, se zrodilo pojišťovnictví. Benátský Arsenal, ostatně dodnes nepřístupné vojenské území, chrlil již ve středověku desítky galér měsíčně a dal jméno všem zbrojnicím světa. V roce 1516 ovšem ve městě vzniklo také první nechvalné Ghetto, které dalo pojmenování všem uzavřeným židovským čtvrtím po celé Evropě. Právě tady se poprvé z vůle suveréna nuceně koncentrovalo židovské obyvatelstvo města. Protože kapacitně nestačilo, začalo se ke Starému ghettu připojovat Nové a nakonec i Nejnovější ghetto. Toto zvláštní pojmenování uzavřených separačních čtvrtí měst podle etnického principu pocházelo z italského slovesa „nalévat“ či „slévat“. Vyplatí se ho navštívit i dnes, jeho barokní synagogy i školy, ačkoliv již tento urbanistický komplex nejeví očekávatelnou semknutost či vnitřní uzavřenost. Určitě i proto, že jeho obyvatelstvo bylo v půi minulého století povražděno nacisty. Tento hrozivý fakt dokládá i rozměrný kovový památník holokaustu.
Republika také dokázala v roce 1204 v čele s velmi starým a prakticky slepým dóžetem Enricem Dandolem vyplenit Byzanc a dovézt do Benátek nesmírnou kořist. Spousta zlata, římská kvadriga nebo údajné kosterní pozůstatky evangelisty svatého Marka tehdy spočinuly v obnovovaném chrámu svatého Marka – výkladní skříni středověké moci města. Obrovská námořní flotila a ekonomická moc městského státu stála i za skvostným vítězstvím v námořní bitvě u Lepanta v roce 1572, v níž byla za cenu obrovských ztrát rozmetána osmanská armáda. Pak však moc republiky trvale klesala a město chřadlo až do potupné bezvýznamnosti. Přesto jeho urbanismus, skvělá architektura, přelomový umělecký odkaz v malířství i sochařství představují dodnes obdivované bohatství, které z něj činí jediné město svého druhu na světě. Nebudete zde už jen proto pochopitelně sami.
Není nad to projít si kterýkoli z benátských kostelů. Jsou jiné než kdekoliv jinde. Neuvěřitelně rozmanité a od podlahy až po půdu naplněné uměleckými skvosty sochařství i malířství. Nenechejte se u některých z nich odradit skromnějším zevnějškem. Ony to dalece doženou uvnitř. Po vstupu do jejich prostor, začasté plných světla, člověk nestačí žasnout. To nejsou jen obyčejné chrámy boží, nýbrž skutečné galerie přetékajícím tím nejlepším, co byla schopna zplodit jejich doba. Stěny a stropy pokrývají rozměrná plátna velkých synů města, zejména činorodého Tintoretta. Častá jsou tu ale také díla velkého Tiziana, oduševnělého Tiepola, nebo rozvernějšího a barevně jásavějšího Paola Veroneseho.
Sluší se ale poznamenat, že od návštěvy města nás dlouho odpuzovalo několik často šířených pravd. Zaprvé jsme často slýchali, že město na laguně je přeplněné turisty a zážitek z něho blokují davy věčně se tlačících cizinců. Také jsme čelili informaci, že je tato destinace neuvěřitelně špinavá, a dokonce i nevábně zapáchá ze zkažené vody v kanálech. A konečně jsme se také dozvěděli, že Benátky v zimě halí jen hustá mlha, pod jejímž neprostupným „deklem“ se drží teploty kolem bodu mrazu. Volbou termínu mezi Vánocemi a Silvestrem jsme se s nimi chtěli zdárně popasovat a – vyšlo to, byť u poslední z uvedených pravd to nevyšlo na sto procent. Zaplaťpánbůh.

Popření zaručené pravdy o setrvalé přeplněnosti města turisty
Metropole někdejší námořní republiky je sice nejnavštěvovanějším místem nejen v Itálii, ale i v celé Evropě a možná i na světě, naštěstí však míra turismu není rovnoměrně rozložena v roce. Námi zvolený termín od druhého svátku vánočního až do předposledního dne v roce vytvořil časově nadmíru vhodný prostor pro klidné seznámení se s celým souostrovním městským organismem. Velmi nás překvapilo, že v ulicích města převládali spíše místní obyvatelé než přespolní. Viděli jsme je venčit psy, vynášet odpadky z domů nebo chodit na nákupy. Život v ulicích starého jádra města se právě v tuto dobu nakrátko vrátil do někdejšího normálu. Gondoliéři na kanálech také spíše zevlovali, protože těch pár turistů z Asie dostatečně nepokrývalo početně rozrostlý arzenál charakteristicky tmavě lakovaných štíhlých plavidel. Ta se tak jen tak bezvládně pohupovala po průhledně zelenkavé hladině spleti vodních cest, jimiž je město tak hustě protkáno. Benátky si viditelně právě teď vzaly svůj čas na regeneraci, na nové nadechnutí v době nadcházejících novoročních oslav. Takže ideální čas k návštěvě. Minimální výskyt zácp v extrémně úzkých dlážděných uličkách benátského labyrintu nám ledacos dovoluje. Například se jen tak zastavit a kochat se zvláštním geniem loci, který tu tak intenzivně vládne. Všelijak pokřivené domy, mnohdy ve vyšších podlažích vysunuté na silných dřevěných trámech nad hlavami procházejících, aby uzmuly více prostoru samy pro sebe a své lačné obyvatele. K tomu silně nahnuté hranolové kostelní zvonice, které se i přes svou zjevnou věkovitost neporoučely k zemi. Zvláště ta u toho řeckého kostela dosáhla již povážlivého úhlu náklonu.
Také personál v restauracích a tavernách nebo muzeích se jevil jako nadpočetný vzhledem k podprůměrnému množství návštěvníků, jichž bylo všude viditelně skromněji. Dokonce i pro nákupy všeho možného i nemožného jsme si nemohli vybrat lépe. Ať už v galeriích s moderním uměním, v kovotepeckých či sklářských dílnách, všude se dalo volně dýchat, svobodně si prohlížet a vybírat z pestré palety zboží místních řemeslníků i umělců. Je však dlužno dodat, že i v této době oddychu města od turistů se ve městě přirozeně vyskytují místa, kde je srocení lidí významnější, zvláště v určité vytížené hodiny. Jde zejména o přirozené komunikační hrdlo vedoucí přes most Rialto mezi čtvrtěmi San Marco a San Polo nebo o náměstí svatého Marka. Tam je turistů pochopitelně více, i když ráno jsme tam jednoduše nepotkali téměř nikoho.

A jak jsou na tom Benátky s čistotou?
Benátky nejsou ani v zimě špinavé! Ba naopak. Neviděli jsme tady ani jednoho bezdomovce nebo třeba potkany jako v ulicích řeckých Athén nebo středočeského Kladna. Překvapilo nás, že ti nepočetní žebráci byli vlastně velmi slušně a moderně oblečení. Že žebrají, nám vyplynulo až z vedené konverzace. Z italštiny plynule přecházeli do jiných jazyků, a ta jim slaběji stavěný turista jednoduše neunikl.
Dlážděné ulice byly každý boží den jako vymydlené. Nikde nečpěla moč, a ani se nikde neválely jinde běžné zvířecí výkaly. To, co je u nás běžné, tedy nezvládnuté, se tu jednoduše nevidí. Benátčan si každý den poctivě zabalí odpadky do igelitových pytlů a nechává je buď ráno vzorně srovnané při domovních dveřích, anebo je zavěsí na háčky na konce provazů, které mu visí z oken. Protože jsme ranní ptáčata, zrána vidíme, že před sebou popeláři tlačí malé vozíky, do nichž sbírají komunální nadílku. Pokud jim je tedy místní na jejich povel neházejí v úhledných zásilkách přímo z oken! Popeláři pak svůj náklad dotlačí k nejbližšímu kanálu, kde již stojí některá z četných svozových lodí. Ty svými jeřábky celý vozík uchopí a vsypou na milimetr přesně do útrob plavidel. Tak si neváhejte některý den přivstat, tento každodenní rituál se totiž později již nevidí.
Benátčan tak nehromadí svůj odpad doma, každý den se s ním rozloučí, a ten tak vlastně ani nestačí začít zapáchat. Ruku v ruce s nebývalou čistotou se snoubí půvabné vůně, které se vnadně linou ulicemi. Především z četných pekáren voní čerstvý chléb i nejrůznější pečené laskominy. Chléb tu mají obzvláště vypečený a tmavou kůrku hodně rozpraskanou, skoro až rozbrázděnou. K tomu také drobnější houstičky. Je libo ochutnat něco sladkého? Pak musíme doporučit vynikající kornoutky s pistáciovou nebo čokoládovou náplní! Jen se rozpustí na jazyku. Pekárenské aroma doplňují vůně všelijak připravované pravé italské kávy nebo horké čokolády. A k tomu všude pobíhají číšníci upravení jak ze škatulky. Všechno tu bezvadně funguje. Jednoduše vzorný provoz města na laguně. Tak by měla vypadat všechna města!
Všudypřítomná voda má něco do sebe. Čistí a zvlhčuje vzduch, ale v zimě také sráží teplotu, občas i pod bod mrazu. Zejména v ranních hodinách. Voda ale hlavně osvobozuje Benátky od pozemní dopravy. V uličkách ani na náměstích nevidíme jediné auto, jediný motocykl nebo moped neproráží chodce, ani se s nimi nepřetahuje o životní prostor. Je to vlastně strašně zvláštní neobcházet stojící auta na chodnících. Není třeba je ani retušovat z pořízených fotografií. Žádný vehikl tak nebrání v pohledech na kanály a nehyzdí historické památky. Takto mohlo město vypadat stejně i před sto nebo i více lety. Kromě toho nikde oko neobtěžují dopravní značky. Prostě ráj pro chodce! Geniality přírody a jejího uchopení architekty tu nikdy nedala pozemní dopravě šanci. Moderní doba tento urbanistický parametr nepřekročila. Autobusové linky, tramvaje i železnice rázně ukončila již před branami města na nádraží Santa Lucia a přilehlém autobusovém protějšku na Piazzale Roma. Obě je spojuje vcelku moderní most od současného španělského architekta Santiaga Calatravy. Tato stavba vzbudila při otevření v roce 2008 poměrně značné emoce Benátčanů, a tak není divu, že v historickém jádru na žádnou další modernu nenarážíme.
Čím méně aut a motocyklů, tím více plavidel. Kromě pomalu, ale elegantně a jistě plovoucích gondol, třepetajících se buď na vlnách Velkého kanálu, nebo klidně brázdících vnitřní síť uzounkých stuh kanálků, vpáčených mezi úzké domy, tu poletují dřevěné motorové čluny sloužící jako vodní taxi nebo větší linková vaporetta. Pro hromadnou vodní dopravu jsou tu postavené kryté zastávky, v zimě ovšem místy s pěkně namrzlými dřevěnými moly. Čára vodní hladiny je znatelná na suterénech jednotlivých historických domů, a až po ni rostou kolonie škeblí i dlouhých cárů zelených řas. Život pod hladinou viditelně bují a voda je tu úžasně zelenkavá. Nikde neplave žádný neřád a všude poletují drzí racci. O holubech nemluvě. Ale pozorujeme také kormorány, takže zdejší vody musejí být plné ryb. Tedy žádná mrtvá nebo zapáchající laguna, nýbrž živý organismus, v němž by se člověk snad ani v létě nebál vykoupat.
Ačkoliv plavba tradiční gondolou nepatří k nejlevnějším benátským atrakcím, vyplatí se ji absolvovat. V zimě sice nemají gondoliéři tradiční oděv, jsou ale oděni do černé barvy a na zimní čepice si nasazují ploché slaměné klobouky. I tak se vyplatí obětovat půlhodinku a za devadesát eur se nechat provést klidnými kanály. Jediné dopravní značky jsou právě zde a informují třeba o nejužší šířce kanálu či o maximální světlé výšce nízkých mostků, které jsou pro svou strmost oboustranně vybaveny nutnými schodišti. A tak je poměrně problematické projíždět městem s kočárky nebo kufry. Neřku-li na invalidním vozíku, byť některé trasy jsou již dovybaveny bezbariérovými kovovými nástavbami.
Ostré zatáčky za hranami domů gondoliéři bravurně vyberou. Gondoliér je schopen svoji loď s jediným bidlem zastavit prakticky na místě do dvou či tří sekund. Štíhlé gondoly mají neuvěřitelně snadnou ovladatelnost a překvapivou stabilitu. Jsou dokladem řemeslného umu Benátčanů, který však můžeme obdivovat již jen v poslední funkční loděnici u kostela San Trovaso. Gondoliéři na sebe navzájem volají, aby zabránili střetu v zúžených či nepřehledných místech. Tvoří komunitu, kterou je třeba podpořit, aby žila dál i po další generace.

A do třetice k nevlídnosti prosincového počasí v Laguně
Byť jsme si při výběru zimního termínu našeho benátského pobytu byli vědomi, že nás může v ulicích města zaskočit tzv. vysoká voda, tzv. aqua alta, nejhorší varianta se naštěstí nenaplnila. Ani nejníže položeného náměstí svatého Marka se mořská voda nedotkla, a všude jsme tak prošli pohodlně suchou nohou. V okolí náměstí centra moci v Benátkách jsme však narazili na řadu stánků se suvenýry, které právě pro tento účel prodávaly nafukovací holínkové návleky. Jak jednoduchá pomoc od krátkodobého zatopení města v důsledku slapových jevů! Ale co víc, zažili jsme tu tři dny nádherného počasí jak vystřižené z prázdninového katalogu. Naprosto jasnou oblohu bez mráčku, která nám dovolila rozepnout zimní kabáty a alespoň chvíli chytat tak potřebný vitamín D ze slunečního svitu. Všechny památky se zaskvěly ve své plné kráse a jejich bohatě zlacené části zářily do dáli. Kanály tak dostaly dokonalou atmosféru připomínající věčně zachycené momenty zdejšího nadaného vedutisty Antona Canala, známějšího pod pseudonymem Canaletto. Jeho smysl pro detail je pochopitelný, protože na detailu je založeno celé město, tvář jeho kostelů i paláců s vysokými gotickými lomenými okny s kružbami. Fasády mnoha budov jsou obloženy tím nejlepším mramorem a poskládány s bedlivým ohledem na zdůraznění směru žilkování. Interiéry chrámů od těch nejmenších až po ty nejvelkolepější nijak nešetří na materiálech, ani na jejich cizelérském řemeslném zpracování. Umění místních řemeslníků vyniká také na složitě skládaných vzorech barevných mozaikových podlah, zejména pak v nejlépe zachované cechovní škole barvířů u kostela San Rocco. Tu navíc doplňuje 56 skvostných olejomaleb geniálního malíře Jacopa Tintoretta s náboženskou tématikou, kterou sám ve svém díle preferoval.
Stěny kostelních staveb obohacují zcela nečekaně se zjevující vícepodlažní náhrobní nástavby předních benátských občanů, zejména pak dóžat. Mnohde, třeba ve františkánské bazilice Frari, která sloužila jako dóžecí nekropole, dosahují plné výšky vstupních štítových stěn. Vynikají plastickou výzdobou jednotlivých podlaží oslavujících život a dílo kdysi slavných osobností republiky. Prostupují je plastiky lidí i zvířat v životní i nadživotní velikosti, rozložité sarkofágy, římsy a další propriety a symboly. Celé stěny jako koberce pokrývají manýristická i barokní umělecká plátna velkých Benátčanů.
Opravdovou galerii umění ovšem objevíte v jižní čtvrti Dorsoduro, kde stojí Gallerie del´Accademia, schraňující ta nejlepší díla zdejších umělců. Kromě slavné Veronesovy Hostiny u Léviho tu naleznete i proslulou Giorgoneho Bouři nebo početnou portrétní galerii od nadané rodiny Belliniů. Zcela mimořádným překvapením tu ovšem je několik úchvatných děl od Hieronyma Bosche, vzácně dochovaného renesančního génia, který žil v gotice, ale moderním pojetím svých děl ovlivnil umění dvacátého století, zejména jeho surrealistickou větev.
Ze sochařských rodáků benátské oblasti Veneto pak vyniká Antonio Canova, který vytesal do mramoru řadu členů Napoleonovy rodiny. Spolu s ním je třeba se podívat za jeho nejzajímavějším dílem do již zmiňované baziliky Frari. Jeho proslulá pohřební pyramida vlevo od hlavního vstupu nezapře egyptské vzory a četné sochy smutečního procesí zase staré dobré římské sochařství. Však je v ní prý také pohřbeno sochařovo srdce. Ostatně to byl právě on, kdo do města podruhé vrátil antiku. Poprvé to před ním učinil již jeho předchůdce Andrea Palladio v době renesance. Jeho starší architektonický otisk lze spatřit hlavně na velmi strohých, ale neuvěřitelně čistých průčelí hned trojice kostelů na ostrově Giudeca a sousední svatojiřské bazilice.
Benátky nám ovšem neskryly ani svou zasmušilou a zachmuřenou tvář. Na město se třetího dne snesl pověstný mlžný opar. Ten značně snížil viditelnost a otupil jásavost barev i tvarů opulentní benátské architektury. Právě za takového počasí se vyplatí navštívit nejen kostely, ale především Dóžecí palác a za vidění stojí i muzeum moderního umění, vestavěné velkou mecenáškou Peggy Guggenheimovou do zřícenin paláce Venier přímo na nábřeží Velkého kanálu. Procházka tichou zahradou s řadou odvážných plastik až po proslulého Nahého jezdce s odšroubovatelným penisem i prohlídka interiérové abstrakce malířského projevu Picassa, Ernsta, Kleeho či Dalího dodá Benátkám jinak chybějící modernitu. Američanka Peggy Guggenheimová se sama do města natolik zamilovala, že tu trvale žila a je také v zahradě od své smrti v roce 1979 pohřbená.

Tenká linie mezi mocí a bezmocí – Dóžecí palác a Olověné kobky
Každému lze konečně také vřele doporučit návštěvu Dóžecího paláce. Ačkoliv jeho jméno odkazuje na to, že v této „krabici od bot“, jak tato strohá budova při pohledu zvenčí působí, sídlil dóže, je také pravdou, že palác využívala celá zdejší vláda a všechny její výkonné i poradní orgány. Nacházela se tady také zbrojnice a nejvyšší soudní tribunál Benátské republiky. Představoval vždy samotné srdce naoko nastaveného republikánského zřízení, pýchu a zhmotnění demokratické republiky, v jejímž čele stál nicméně monarcha, byť volený. A tak jej spatříte i vy, pokud se rozhodnete do jeho neuvěřitelně prostorných a reprezentativních interiérů vstoupit. Palác ohromí již v nádvoří, kde členité arkády s řadou soch od renesančního sochaře Jacopa Sansovina rozlomí nehostinné vnější fasády paláce. Schodiště Gigantů bývalo místem korunovace zvolených dóžat tzv. corno ducale, čili dóžecím rohem či kloboukem, která sem vystoupala z tmavého nitra sousedního chrámu svatého Marka. Právě s touto ohromnou, ale vcelku temnou svatyní je nádvoří v ostrém kontrastu. Na nádvoří se rozhostí světlo a podpoří autoritu voleného monarchy. Reprezentativní zasedací sály republiky se střídají jeden s druhým a předhánějí se v ukazování svých krás a předností. Přetížené vyřezávané stropy halí silné zlacení, ale nepodpírá jediný sloup, a tak bez optických překážek ukazují samotný volný prostor sálů, vyzdobený obrovskými plátny z nesmírně nadaných rukou Tintoretta, Veroneseho, Zelottiho či Tiziana.
Jak jednoduché je v architektuře vyjádřit pompéznost, moc a bohatství, ukazuje většina prohlídkové trasy Dóžecího paláce. Najednou se však jeho prostory zmenší, ba až „zdrcnou“, do úzké a temné chodby Mostu vzdechů (Ponte dei sospiri). Ten palác propojuje s jeho opakem – olověnými kobkami. Jedná se o jedno z nejtužších státních vězení, jehož nehostinnost zakusil i proslulý milovník Giacomo Casanova. Rafinovanost útrap zveličovala olověná střecha vedoucí v zimě nesnesitelný chlad a v létě obdobně mučící vedro. Vězeňské kobky jsou malé a mají nízké stropy. Nikde nejsou toalety. Přehlídka totální bezmoci, zobrazená zevně i do neskrývaně jednoduchých fasád. A tady končí naše benátská cesta, na pomezí mezi mocí a bezmocí, krásou a ošklivostí, světlem a tmou. Je nutno přiznat, že stejně jako každá jiná mocnost měla také Benátské republika své temné stránky, které není třeba zakrývat či tutlat. Zkuste je objevit třeba i v zimě, kdy město zaslouženě odpočívá, ale prosím, nerušte současně jeho klid, který si město okřídleného lva po celoroční šichtě plně zaslouží. Splyňte s jeho duší a zažijte svůj benátský sen.