Faery – v zajetí zelených ostrovů zmáčených vodou
Voda je tu všudypřítomná. Severní Atlantik prohřívaný Golfským proudem protéká průlivy mezi jednotlivými ostrovy. Nad ostrými horskými hřbety jak vystřiženými z amerického Grand Canyonu poměrně vydatně prší z těžkých olověných mraků. Mezi nebem a zemí se vznášejí tisíce ptáků všech velikostí, barev i zvukových projevů od jinde běžných, leč neuvěřitelně velkých racků až po černobílé tereje a všemi barvami zářící papuchalky. Slunce tu svítí opravdu jen skoupě, ale když se ujme vlády na nebesích, krásy Faerských ostrovů teprve vyniknou! Ostrá zeleň bujného pažitu na prudkých svazích kopců, modř jezer i několika málo umělých přehradních nádrží a temná šeď vyvřelého čediče se tu střídají se železnou pravidelností. Na opravdový strom tu ovšem narazíte jen zřídkakdy. Ve volné přírodě totiž na Faerách stromové patro přirozeně zcela chybí. Jen v malých vesničkách při pobřeží se Faeřané, poloviční potomci staroirských Keltů a z půlky norských Vikingů, snaží proti drsnému klimatu bojovat alespoň na svých zahrádkách, když v zákrytech za domy na zahrádkách občas nějaký keř nebo strom přece jen vypěstují. A tak tu a tam vyrůstá zakrslá borovička nebo mrňavá vrba. Žádné velké stromoví, neřku-li les nebo sad tu ovšem rozhodně nečekejte. Svahy ostrých hřbetů bičují časté větry a rozjizvují četné zářezy stékající vody. Tak prudké, že si často pomáhá velkými přeskoky v úzkých i širokých kaskádách i bouřících vodopádech. Nezřídka tak po okolních horstvech při cestě autem nelze nepotkat bíle zpěněnou vodu řítící se ze všech možných stran. Řada vodopádů, včetně toho největšího na řece Fossá na hlavním a největším ostrově Streymoy, končí přímo u pobřežních silnic. Voda je na Faerách všude. Slaný Atlantik omývá jejich dramaticky rozeklané útesy, vodopády, říčky, potoky i jezera prostupují krajinou a i půda je tu viditelně přesycená vodou a na svazích s sebou dolů občas bere i celý půdní pokryv.
Tunelářská vášeň i umění Faeřanů
Také stavba silniční sítě na tomto souostroví je nadlidským výkonem. Do rány sem totiž příroda postavila strmé štíty, které nejde objet, ale i hluboké fjordy, nad kterými nepostavíte most. Šíře každé komunikace se proto zároveň vždy odvíjí od její frekventovanosti. Když je zřejmé, že silnice vede jen do malé vesničky se sotva stovkou stálých obyvatel, bohatě postačí horou provrtat jednoproudý tunel. Dálnice se na ostrovech vůbec nenacházejí, ale i tak jsou zdejší tunely doslova inženýrským zázrakem. Jsou vyhloubené jak na souši v nitrech až devítisetmetrových hor, tak pod mořským dnem mezi jednotlivými ostrovy. Obzvláště ty druhé si zaslouží pozornost, protože představují neuvěřitelné technické kousky. Proti středoevropským tunelům je však shledáváme poněkud hrubšími. Čedičová vrstva svědčící o sopečném původu souostroví udrží mnoho, a tak se tu mnohde upouští od nákladné betonáže tubusů. Spoře osvětlené prostory tak ukazují je nahrubo proražený válec tunelu, z něhož trčí hrany poctivě proraženého skalního podloží.
Opravdovou raritu ovšem objevujeme na konci nejdelšího fjordu na Faerách, který shodou náhod nese Čechům povědomý název Skálafjord. Tato hluboká, ale poměrně úzká zatopená plocha někdejšího horského údolí na ostrově Eysturoy míří napříč ostrovem od severu k jihu a podél ní bují životodárný rybářský průmysl. Pilíř faerské ekonomiky ji hospodářsky drží z plných devíti desetin a jeho rozmach byl důvodem toho, že se souostroví nakonec nestalo součástí Evropské unie. V každé vesnici či městečku na pobřeží fjordu se košatí řady přístavních jeřábů a doky plné zaparkovaných lodí všech možných velikostí. Není divu, že se po obou stranách fjordu klikatí silnice. Ty bývaly pochopitelně obě slepé, protože je na jižním konci neúprosně zastavil oceán. To se ovšem radikálně změnilo v roce 2020, když byl otevřen tunelový systém třech větví tubusů nazvaný Eysturoyartunnilin o celkové délce úctyhodných 11 kilometrů. Jeho smyslem bylo propojit toto hospodářské srdce země nejen mezi sebou navzájem, ale též s hlavním městem Tórshavnem. Propojit tři různé podmořské silnice se povedlo jednoduchým psím kusem, opravdovou technickou raritou, totiž kruhovým objezdem v hloubce téměř 190 metrů pod mořem! Jak prosté a přitom i efektivní. Když vjíždíme z Runavíku do útrob jednoho tunelového tělesa a respektujeme šedesátikilometrový rychlostní limit, staneme se ovšem terčem a solí v očích jednoho místního motoristy. Ten na nás zuřivě bliká světly a nervózně v pravidelných vlnách najíždí na skromnou zadní část našeho vypůjčeného vozu. I tady na dalekém severozápadě Evropy se uprostřed Atlantiku mezi zapomenutými ostrovy Eysturoy a Streymoy v podmořském tunelu spěchá… To je pro nás opravdu překvapující, protože klid jinak přítomný u Skandinávců nebo relativně nedaleko vzdálených Skotů je pověstný. Seveřané umějí krotit emoce i adrenalin. To však bohužel neplatí o Faeřanech. Nakonec se tedy s největším sebezapřením vyklidněných turistů smiřujeme s dýcháním vystresovaného domorodce na naše pozadí a propadáme se i s autem do podmořských hlubin. Poznenáhlu se na konci skalního válce vynořuje barevně prosvícený kruhový objezd. Teplé barvy osvětlují lidské siluetky, které kolem dokola obepínají středový sloup podpírající tento technický skvost. Bohužel se tu nikde nedá zastavit, a tak si ho projedeme hned dvakrát dokola. V hloubce 187 metrů pod mořem se nenecháme rušit nepochopitelným spěchem okolí! Je to opravdu jinde neopakovatelný zážitek a dmeme se pýchou nad nadlidským úsilím, které muselo být na tuto stavbu vynaloženo.
Obdobné podmořské tunely, byť již bez kruhových objezdů, zkracují cestu mezi ostrovy Eysturoy a Bordoy a mezi ostrovy Streymoy a Sandoy. První z nich dosahuje šestikilometrové délky, ten druhý je však téměř dvojnásobně tak dlouhý, když zlehka pokořuje jedenáctikilometrovou metu. Překvapují nás relativně velkorysé rozměry onoho téměř dvanáctikilometrového obra, ale domýšlíme si, že se patrně uvažuje, že tento tunelový komplex následně rozhojní ještě návazný, mnohem delší tunel směrem k poměrně velkému ostrovu Suduroy, který leží na samém jihu souostroví. Cílem zdejší autonomní vlády je totiž propojení všech hlavních ostrovů podmořskými tunely, které lépe odolávají zdejšímu drsnému podnebí a v zimě se nemusejí tolik udržovat.
Drsná slupka Faeřanů
Faery jsou nesmírně drsné ostrovy. Ale skrývají také mnoho krás. Dramatická zelená krajina bez jediného stromu a nad hlavou stovky ptáků, snažících se plachtěním udržet v prudkém nárazovém větru. Počasí se tu mění snad každou hodinu. Je to mžik, kdy se na obloze objeví stydlivé slunce, aby jej znovu rychle přikryly těžké cáry mraků všech odstínů. Odraz této syrovosti přírody nalézáme i v duších místních obyvatel. Ti se především nemají moc jak bavit. Vždy je zajímalo hlavně přežití. Faeřan je díky tomu poměrně skromný spotřebitel. Žádná kina, koncerty, divadla, ale vlastně ani moc restaurace nebo kavárny. Na ostrově Eysturoy jsme po dlouhém hledání objevili nevelkou, ale průvodci vzývanou restauraci Rose´s. Ta nám tak trochu vyrazila dech. Leží v malé vísce Ljósá, kde by ji nikdo nečekal, a to nedaleko od moře při uzounké silnici. Na tomto konci světa vyrůstá červený domek, do jehož interiéru se nevejdou více než tři malé stoly. Asi nepřekvapuje, že byly všechny rezervovány na celý následující týden. Jsme tak vcelku nemilosrdně vystaveni nepříjemnému faktu, že se máme otočit a s prázdnou odejít, protože tady na nás jednoduše nečekají. Etiopanka, která se tu vrhla do kulinářského podnikání a založila na konci světa v subpolární oblasti vlastní podnik, zůstala v tomto směru neoblomná.
Místní lidé se nijak nepřetvařují. Když už máte to štěstí a potkáte je například v obchodě nebo na benzince, obvykle zarytě mlčí a nejeví žádné emoce. Patrně tak nechtějí plýtvat cennou energií… Často jsou oblečeni do vlněných svetrů, které si tu sami pletou z vlny všudypřítomných ovcí. A na nohách mají nezbytné holínky. Tato jinak jistě praktická obuv působí však poněkud hrubě až humpolácky. Typický Faeřan se vlastně ostýchá osobního kontaktu s cizinci, i když pravidelně hovoří dobře anglicky. Faeřan svůj stud zakrývá distingovaností až odstupem a jen ztěžka hledá účinnou nonverbální podporu. Hlavně pozoruje, ale když se osmělí, je vždy zdvořilý a snaží se vyhovět. Ostych ale mnohdy převáží a teplého lidského slova se tu člověk jen tak nedočká. Nejinak jsme pořídili se zaměstnankyní místní banky, která nás bezprostředně po příjezdu uzemnila konstatováním, že přivezená eura nám tu nikdo legálně nevymění, vyjma velmi nízkého limitu, na faerské koruny, tedy místní měnu. Tu však poznáte jen na bankovkách, protože jinak se tu používají dánské mince. Kvůli nejasně vykreslovaným podvodům prý směnu peněz zakázala místní vláda… Pravidla jsou tu nade vše, a tak nezbývá než používat platební kartu. Terminály tu mají opravdu všichni, ať žijí na sebemenší samotě. Ostatně tu vlastně ani není za co utrácet…
Země je to však jinak poměrně drahá. Chcete-li kupříkladu navštívit malou historickou zemědělskou usedlost v půvabné vesničce Saksun, připravte si více než 500 Kč za osobu. Je přitom zcela podružné, že navštívíte toliko dvě malé temné místnosti s nízkými stropy, stáj a sušárnu ryb, stále tolik oblíbenou i u současných obydlí. Není prý totiž nad sušenou rybu namazanou máslem, aby byla lahodnější a jemnější a pochopitelně také výrazně výživnější. Přes tučnou stravu doplněnou skopovým masem nejsou místní obyvatelé nijak tlustí. Mnozí z nich se stejně jako před stoletími živí tvrdou prací rybářů a rybolov je hlavním zdrojem zdejších ekonomických příjmů. Všude se tu dá také narazit na chov lososů v ohromných síťových skružích, vystupujících na hladinu skoro v každé sebemenší zátoce. Ačkoliv tedy rybáři stále vyjíždějí na oceán, výnosnějším se stal umělý chov této celosvětově oblíbené ryby.
Rovněž počítejte spíše s dražším ubytováním. Co do vkusu se Faeřané pohybují na škále od skandinávské prostoty, elegance a utilitarismu až k německy laděnému lnutí ke kýčovitosti. Zatímco v interiéru pravidelně převládne účelovost, na zahrádkách se Faeřan opravdu barevně vyřádí. Na skalky v zeleni umístí malé sádrové sošky barevných námořníčků a různých zvířátek. Snad se těší pohledem nad uměle vytvořenou ostrou barevností. Vrcholem místní pohádkové rozšafnosti však byla rozlehlá zahrádka s drobnými černobílými domečky pro skřítky zasazenými mezi kameny do úbočí u malého potůčku, na němž rejdily kachny i husy. Tento přízrak doplněný o strašidla vyrobená ze samorostů najdete až na nejseverovýchodnější výspě souostroví – na ostrově Vidoy za městečkem Vidareidi. V průvodcích se o něm kupodivu nic nepíše, byť se to tu takovými zajímavostmi nijak nehemží.
Faeřan není Dán, a to ani omylem, i když Faerské ostrovy patří k Dánsku. Nedodržuje dopravní předpisy, hlavně osmdesátikilometrový rychlostní limit, netřídí odpad a poměrně často kouří. To u Dánů jednoduše nevidíme.
Zmatek v průvodcích, aneb nevěřte všemu, co čtete
Na ostrovy se v létě jezdí hlavně za pěší turistikou. Historickými památkami s určitou výjimkou hlavního města Tórshavnu a jeho okolí moc neoplývají. Nedostatek historických pamětihodností ale rozhodně vynahradí naprosto uchvacující přírodní scenérie, které se vám otevírají prakticky všude, pokud tedy náhle nespadne mlha. K túrám liduprázdnou krajinou existuje hned několik užitečných příruček a průvodců. Garantujeme vám, že se však mnohdy z nám neznámých důvodů mýlí. Zejména kilometráž a údaj o potřebném času ke zdolání túr se významněji liší i mezi jednotlivými brožurami, třebas s jazykovými variacemi. Vybrali jsme si turistický přechod přes horský hřbet na ostrově Streymoy z obce Hvalvík do městečka Vestmanna. Udivilo nás, že jeden průvodce v angličtině udával trasu v délce 9,5 km a časovou náročnost 2,5 hodiny a druhý průvodce, který byl v němčině, hovořil o desetikilometrové trase, která vyžaduje 3 hodiny na jednu cestu. Nevíme, kdo tyto trasy prochází a s jakým vybavením a kondicí, nicméně odchylka v rozsahu 100 % od takto udávaných hodnot nám v konci vyrazila dech, a to i když jsme složitým terénem postupovali poměrně svižně. Jedna cesta měřila plných dvacet kilometrů a trvala 4 hodiny! Terén je to opravdu složitěji schůdný, člověk se stále musí dívat pod nohy, kde se to hemží rašeliništi a ovčími exkrementy. Překvapí i netradiční, ale účinné značení stezek, které se za posledních 900 let změnilo opravdu jen nepatrně. Cesty tu totiž odpradávna vymezují mohyly z nasucho naskládaných kamenů, anglicky zvaných cairns, které tu a tam doplňují nevýrazné dřevěné kolíky. Ty jsou však často přerostlé vegetací a jejich šedivé značení, mnohdy oprýskané, oko v terénu také zrovna nijak nezaujme.
O poznání lépe byla značena mnohem pohodlnější trasa, která sleduje jakousi poutní cestu z hlavního města Tórshavnu do prastarého církevního střediska Faer, které se jmenuje Kirkjuboeur. Na této trase pro její snadnost mnozí Faeřané dokonce běhají, protože převýšení je tu na místní poměry podprůměrné, byť nijak zanedbatelné… Škoda, že při takové rychlosti ztrácejí ponětí o překrásném okolí. Obzvláště nádherné výhledy na okolní ostrovy doslova vyrážejí dech. Měli jsme opravdu štěstí na krásné počasí, a tak zřetelně vidíme mohutné útesy ostrova Koltur, ale i zelené stráně sousedního Hesturu. Dramaticky rozbrázděné je i plošší pobřeží vzdálenějšího ostrova Vágar, který se jevil jako nejvhodnější k postavení jediného mezinárodního letiště na tomto závislém území. Jeho přednosti si všimli již za druhé světové války Britové, když tu postavili původně jen vojenské letiště. Právě oni totiž po nacistické okupaci Dánska na jaře 1940 Faery sami preventivně okupovali. A přece nakonec britská okupace přinesla své ovoce. Britové navíc místním obyvatelům značně rozvolnili ruce, aby si tu jinak vládli sami, bez jejich zásahů. Tou dobou zrovna vrcholily emancipační snahy Faeřanů o nezávislost. Na rozdíl od Islandu se jim však ani v referendu o nezávislosti v roce 1946 nepodařilo pro těsný výsledek přesvědčit Dány, aby je propustili z koloniálního svazku ke své koruně. Ostatně faerské národní hnutí se odrazilo i do jedné pamětihodnosti na našem pěším putování. Nad Tórshavnem při malém skalnatém amfiteátru totiž stojí dvě stě let staré kamenné pódium. Spíše však jen kameny ohrazená plošina s malou kamennou nikou. Právě na tomto pódiu se od roku 1895 do druhé světové války celkem sedmkrát sešly tábory lidu, aby si tu davy vyslechly nejen plamenné projevy faerských předáků, ale i liturgické a vlastenecké písně. Také se tu tančilo.
Na konci této cesty sestoupíte z útesů do skutečného kultovního centra Faer. Nenápadnému přístavu s několika málo dřevěnými domky na kamenných podezdívkách a se zatravněnými střechami dominuje sakrální okrsek tvořený obligátním kamenným kostelíkem sv. Olava, oblíbeného norského světce a místního patrona. Obílená stavba a její skromný interiér prokazují, že tu tato stavba stojí již od 12. století! Jedná se o nejstarší stále využívanou svatyni na celém souostroví. O poznání hůře dopadla sousední gotická katedrála sv. Magnuse. Mohutné kamenné zdivo s prázdnými lomenými okny ukazují na norskou stavební huť. Neopakovatelná impozantnost tohoto místa každého překvapí, protože žádné druhé takové místo na souostroví nenajdete. A do třetice tento celek doplňují výrazné pozůstatky biskupského paláce se zachovaným zaklenutým kamenným přízemím se zdmi silnými až 2 metry a skvělým kamenným portálem s tesanou hlavou berana v nadpraží. Dřevěné patro této stavby je sice mladší, ale i tak pochází z doby kolem roku 1350. Tato budova je tak suverénně nejstarší stále obývanou dřevěnou stavbou na světě. Dodnes v ní žije již sedmnáctá generace tradičního rodu Pattersonů, tradičně činorodých národních buditelů. Je jasné, že tištění průvodci občas přehánějí, ale v případě Kirkjuboeuru tomu tak rozhodně není. Jednoznačně v jeho případě platí, že kdo tu nebyl, nenavštívil Faerské ostrovy.
Jak se v Tórshavnu slaví svátek sv. Olava
Letošní Olavsǿka čili svátek sv. Olava vyšel naprosto parádně. Sluníčko se nad nejtemnějším hlavním městem světa smilovalo. Tórshavn totiž nese neblahé prvenství v počtu zamračených dní v roce, jichž je průměrně 210. Patnáctitisícová metropole je největším městem na ostrovech a žije tu každý čtvrtý Faeřan. Když se ovšem slaví patronův svátek, Tórshavn alespoň co do počtu obyvatel znásobí svou velikost. Najednou je obtížné tu zaparkovat ale proti pražským protějškům je to i tak vlastně hračka zaparkovat. Místečko se tu vždycky najde. Celé město, ba celé souostroví slaví plné dva dny. Všichni se oblečou do barevných národních krojů, které sice nejsou příliš bohaté, ale barvami přece jen hýří. Muži mají nasazeny typické červeno-černé pruhované čapky. Sejdou se tu snad úplně všichni ostrované. Oficiální program s otevíráním parlamentu veřejnosti faerským premiérem a biskupem tolik netáhne, i když jde o tradici starou téměř tisíc let! Před moderní budovou zdejšího parlamentu Lǿktingu, jednoho z nejstarších na světě, se sejde jen pár zahraničních turistů. Místní totiž patrně dospávají po divoké sváteční noci, kdy oslavovali, či naopak pili na žal podle výsledků závodů na tradičních dřevěných veslicích. Ten se koná již 28. července v tórshavenském přístavu. Přiláká však víc fanoušků než otřepaná středověká ceremonie… přitom je vcelku na co koukat. V čele průvodu kráčí sám faerský premiér a biskup a za ním procesí poslanců a farářů ze všech faerských končin, a to v zajímavých historických kostýmech. Všichni společné nakonec vstoupí do městské katedrály, aby si společně zazpívali a hlavně aby se pomodlili. Její prostory jsou na místní poměry velkorysé. Jedná se o dřevěnou stavbu z konce osmnáctého století, která má namodřený strop se zlatými hvězdičkami. Jinak je ovšem její vybavení spíše minimalistické. Tento obrázek chudé církve vidíme ve všech kostelích na ostrovech, ať jsou staré jako v Kirkjuboeuru, nebo moderní jako v druhém největším městě Klaksvíku anebo v Gǿtě na sousedním ostrově Eysturoy.
Faerské počasí je opravdu nemilosrdné. Prší tu skoro každý den, nebo alespoň mží a k tomu obvykle fouká poměrně silný vítr. Nepřízní zdejšího podnebí odpovídá i architektura. Domky jsou spíše jen přízemní, maximálně patrové. Starší stavby poznáte podle čedičových podezdívek, které se stavějí z místních zásob. Otevřených lomů jsme na ostrově viděli hned několik. Ačkoliv se dřevo musí dovážet, převládají na ostrovech dřevostavby nebo alespoň dřevěná patra či štíty kamenných budov. Aby však dřevo vydrželo nápor větru a vlhkosti, musí ho místní obyvatelé natírat černým térem. A právě od něj pochází typická černá barva zdejších domků a usedlostí. K převažující černé barvě se bíle omítají kamenné nebo betonové podezdívky a bíle se obvykle natírají také okna. Tradičním řešením střešního povrchu je jeho zatravnění. Všude v obchodech tu narazíte na speciální travní směsi na střechu, u nichž vám zaručí, že je nebudete muset sekat, což je nadmíru praktické, protože šplhat po nakloněných střechách v klouzavém vlhku si říká přinejmenším o nepříjemný úraz.
Tórshavn se při příležitosti národních oslav oblékl do bílých faerských vlajek, na kterých spočívá červený kříž v modrém orámování. Po ulicích se to hemží stánky řemeslníků s všelijakým sortimentem, zejména však s typickými, ale poměrně drahými faerskými svetry se severskými vzory. Ty vás od kusu vyjdou asi tak na šest tisíc korun. Častěji se však v ulicích objevují pojízdné bary, hlavně s produkcí místního pivovaru Fǿroya Bjór. Lehké pivo s nevýraznou hořkostí není asi z nejlepších, ale rozhodně je důvodem rychle nastupující společenské únavy krojovaných ostrovanů. Když se po městě procházíme druhý den časně zrána, překvapí nás otřesně odpadky zanesené ulice. Vlastně se ale asi vůbec nedivíme. Včera jsme tu viděli uhlazenou paní středního věku v kroji, která neváhala a dopitou plechovku od piva ani nesešlápla, nýbrž decentně a s nepopíratelnou grácií odložila do veřejného květníku na hlavní ulici! I na nás však bylo hodně, když jsme spatřili památné kameny vládní rezidence Tindanes, které Faeřané ve všech skulinách „vyzdobili“ plastovými kelímky a plechovkami. A to tu Vikingové parlamentně zasedali údajně již kolem roku 825 n. l.! Tindanes slouží dodnes jako sídlo premiéra a vlády. Jedná se o vcelku prostý, ale rozlehlý soubor dvě stě let starých dřevěných budov, které zdálky budí spíše dojem našich horských bud.
Uprostřed metropole se však také skrývá jeden z mála ostrovních skvostů v podobě malebného souboru největšího starého města v zemi. Na skalnatém návrší tu jeden vedle druhého vyrůstají nízké dřevěné domky. Postavili je tu postupně od 18. století. Jde o naprosto pitoreskní urbanistický soubor natěsnaných dřevěnic v černobílé kombinaci. Čtvrť má neuvěřitelné kouzlo, protože je naskládaná do návrší a otevírají se v ní nejrůznější fotograficky vděčné pohledy. Stačí jen vytáhnout fotoaparát a zmáčknout. Fotky se tu tvoří samy.
Východním pobřežím ostrova Eysturoy
Vyrážíme brzy zrána a máme štěstí. Po krátkém mžení se roztrhala mračna na obloze a nad krajinou ostře vyhrocených vrcholů v krátkých, naštěstí ale v pravidelných intervalech vládnout slunce. Po projetí jednoho z mnoha dlouhých horských tunelů nás silnice vyplivla u Skálafjordu. Od něj jsme vyšplhali do horského průsmyku, kde jsme se museli podřídit pomalému rytmu přecházejících ovcí. Dvěma z nich vzniklá dopravní situace zjevně nepřišla nebezpečná, a tak se před našimi zraky pustily do zápasu. Rozbíhaly se a trkaly do sebe hlavami. Když usoudily, že představení bylo dost, silnici nám konečně vyklidily. Ovce jsou silnicemi na Faerech spíše přitahovány. Asfalt se na sluníčku prohřeje a není lepšího místa na chvilku odpočinku než se rozvalit na vozovku. A teprve svodidla, tak jak ovce přitahují! Jsou to nejlepší drbátka na světě. Musí to být pro ně slast. Postaví s k nim bokem a začnou se umně drbat. U silnic je také lepší, vyšší a svěžejší tráva ke spasení. Stéká z nich totiž voda a od vozovky je tu navíc také tepleji. Výhodou pak nesporně je, že tu podél silnic nemusejí trávu sekat silničáři…
Ovce jsou vůbec na ostrovech všudypřítomné. Je jich tu o polovinu více než obyvatel. Snad jen odolná vřesoviště je nepřitahují. Pasou se tu již od prvních osadníků, což spíše nežli Vikingové byli staroirští Keltové. I když faer znamená ve faerštině ovce, původ názvu tohoto souostroví má pravděpodobně odlišný původ. Feur totiž ve staroirštině znamená pastvinu, pak by ovšem českým ekvivalentem k Faerským ostrovům byly třeba Pastevecké ostrovy. Ať tak, nebo onak, v obou případech hrály hlavní roli ovce. Buď bylo podstatnější, že to byly zrovna ovce, kdo se tu pásl, anebo se mohlo zdát podstatnější, kde se ony ovce pásly. Stříbrného berana se zlatou zbrojí má ostatně toto dánské autonomní území dosud ve státním znaku. Z ovcí se tu získává především vlna a z ní se pletou svetry. Ovce také spásají louky a pastviny až do těch nejvyšších a nejnepřístupnějších oblastí. Své uplatnění má dokonce ovčí rohovina. Vyrábějí se z ní šperky, třeba náušnice. K užitku přijde i skopové maso, které se stejně jako ryby často suší v sušárnách.
Za kopcem se silnice překlopí do prudkého klesání. Sjíždíme k téměř uzavřenému zálivu. Ten každé léto rozezní hudba z tradičního festivalu v městečku Nordragǿta. V jeho skromném centru zaujmou hned dva stavební komplexy. V historickém jádru stojí několik malebných domků s nabíleným kamenným přízemím a načerněným dřevěným patrem a zatravněnými střechami. Stojíme před asi nejznámějším faerským skanzenem zvaným Blásastova. Areál historického domu z roku 1835 spolu s černobílým kostelíkem, hřbitůvkem s nasucho naskládanou kamennou zdí a několika dalšími domky obdobného střihu vytváří skoro až pohádkovou kulisu. Nad tím vším totiž vyrůstá strmý kamenný štít přilehlé hory. Další zachované historické jádro nalézáme v trochu stranou zájmu ležícího městečka Haldarsvíku. To ovšem leží na sousedním ostrově Eysturoy a vyniká pozoruhodnou osmibokou kostelní stavbou ze začátku dvacátého století a souborem dřevěné usedlosti Tumásstova.
Druhou nepřehlédnutelnou stavbou ve městě je ovšem ultramoderní objekt komunitního centra s přilehlým otevřeným hudebním amfiteátrem. Architekt zamýšlel zcela zřejmě překonávat bariéry, a tak svůj objekt vybudoval jako prosklený most nad potokem ústícím do zálivu. Na tradičně pojatou travnatou střechu může každý podle své libosti vystoupat po několika málo schodech a pohodlně přejít na druhý břeh potoka. Tento dům je tak zároveň opravdovým mostem.
Moderní architektura i plastiky na veřejných prostranstvích jsou ovšem vidět na mnoha dalších místech. Velmi nápadité kovové objekty s mýtickou tématikou z dob starých Vikingů vyrůstají na vlnolamu přístavu ve městě Fuglafjǿrdur. Podsvícené moderní fresky můžeme zase obdivovat na vybetonovaných partiích podmořského tunelu na ostrov Sandoy, kde se nacházejí jedny z nejstarších kamenných staveb Vikingů v obci Húsavík. Zajímavá dřevěná moderní architektura obohacuje kromě hlavního města i metropoli severovýchodních Faer – desetitisícový Klaksvík. Nachází se tu kamenný kostel ze šedesátých let minulého století, jakož i moderní komunitní objekt, který má tvar kolébky.
Co Faeřanům přebývá, a co chybí v domácnosti
Faeřané mají ve svých domácnostech kromě obytné budovy hned tři další provozní objekty. První z nich tvoří jen nasucho naskládané kameny na obdélném půdorysu s jednoduchou, trávou zarostlou střechou. Právě tady občas v zimě přebývají ovce či jiný dobytek. Hned vedle nich postávají zajímavé dřevěné stavbičky s dírami mezi prkny. Tady si každý Faeřan rád usuší ryby nebo skopové maso. Modernější obdobou těchto sušíren masa jsou zděné příbytky s četnými větracími otvory. Také cihly se ovšem dovážejí a levněji tu vyjde, když se zdivo vybetonuje… Třetím nezbytným příslušenstvím každého domu ostrovanů, který vždy stojí při oceánu nebo jezeře, jsou domky pro lodě.
V domácnosti Faeřana převládá účelová střízlivost až možná sterilita skandinávského střihu. Ostrovan však z nám neznámých důvodů nemá potřebu vlastnit šatní skříně, což nás poměrně nemile překvapilo v obou ubytováních mimo hotelovou síť. Skříně tak nahrazují nejrůznější věšáčky a poličky s ramínky, které se rozvěšují po celém domě… Také tu mívají na naše poměry úzké postele. Faeřanům obecně postačovalo skromně místa, ale i světla. S množstvím světla v interiéru se však situace mění a okna domů se neustále zvětšují. Faeřan jako praktikující luterán faerské církve nemá co tajit, a tak v oknech neuvidíte ani závěsy, ani záclony. Kdo chce, tak vidí do každé domácnosti s pár kousky prostého nábytku, v zásadě bez zbytných koberců na podlaze. Protože ostrovní poloha v subpolární oblasti v důsledku znamená, že půl roku je tu převážně jenom světlo a půl roku zase jen tma, hodí se aspoň na večer zatáhnout rolety, aby se tu vůbec dalo usnout.
Faeřané jsou však spíše zádumčiví introverti. Ze svých schránek vystupují hlavně o svátek sv. Olava, a to mnohdy s řádnou podporou alkoholu. Ono vlastně není divu. Světla je tu buď moc, anebo zatraceně málo. Věčně tu prší a duje silný vítr. Tradiční práce na moři i na zamokřených políčkách se spoustou kamení je mimořádně vysilující a opakuje se s neutuchající pravidelností. Krásná panoramata dramatického horského prostředí padajícího rovnou do oceánu se postupně okoukají. Marná sláva, běžný život tu není vůbec jednoduchý! Jákup, náš ubytovatel v nádherné dřevěné chatce u ikonického vodopádu Muláfossur na ostrově Vágar, se však nevzdává. Doslova jeho vodopád, který opravdu vlastní, padá rovnou do oceánu a nad ním hnízdí kolonie barevných severských papoušků, jak se říká papuchalkům. On bude totiž vždy ctít odkaz svých předků, na něž je mimořádně pyšný. Jako velmi šikovný truhlář postupně v okolí skupuje veškerou půdu a má velké plány, jakou vytvoří turistickou infrastrukturu v západní části ostrova. Chce u vodopádu zbudovat nové placené parkoviště s kioskem. Jeho cílem je turisty dostat i do vesničky Gásadalur, aby se tu zdrželi trochu déle a utratili tu také nějaké peníze. Je opravdu podnikavý. Chválí evropské a americké turisty. Zato řadu výhrad má k turistům z komunistické Číny. Místní jej tu podle jeho slov sice trpí, ale ze své země si přivážejí rozporuplné návyky. Absolutně nic nerespektují, vstupují na zahrazené privátní pozemky, mnohdy pro pěší nebezpečné. Přes zákazy používání dronů je tu hned u zákazových cedulí přes blízkost letiště právě Číňané používají. I historické centrum Tórshavnu jejich přítomností trpí. Číňané totiž nerespektují soukromí obyvatel starého města a pro chybějící záclony jejich fotoaparáty a kamery snímají nejsoukromnější rodinné prostory. Cedule vysvětlující jim důvod zákazu nerespektují, a tak se postupně všechna okénka starého města zaplňují záclonami… Ani naše zkušenost s neukázněnými čínskými turisty nebyla z nejlepších. Rozletí se do krajiny kvůli fotografování, jako když střelí, podle pokynů svého předáka. Nezajímají se, jestli spadnou z kluzkých útesů nebo se propadnou do bažiny… Patrně mu bezmezně důvěřují.
Faerská příroda je přitom založena na respektu, a nikoliv na dobývání. Slušný turista sem přijíždí, aby pomohl zachovat bohaté přírodní i historické dědictví. Klíčem k tomu je právě ohleduplnost k místním obyvatelům i jejich soukromí, takové turisty tu vítáme, uzavírá Jákup pokorně.
